Kvítí jeseně.

To bude již jen chudé kvítí,

jak podává je listopad,

co bude ještě oku zříti,

z těch pošlapaných ze zahrad.

Pár macešek se slzou v oku,

přihořklé routy lupínek,

pár svlačců staré vrbě k boku

se pnoucích s mořem vzpomínek.

Víc jeseň nedá. Kde dřív leta

žeň hýřila, tam ledový

dech zavládne a všecko smetá

a na vše hrobem odpoví.

Květ chudý ošlapaných mezí

pln resignace, bez pýchy,

mroucímu schýlen ku vítězi,

už schýlí sám své kalichy.

Však smutný vítěz brvou nehne,

ni reflex světla nechytí,

až první sněžná závěj lehne

na ústa mu i na kvítí.