Kvítí svobody.

,Tatíčku můj, mně dvacet let,

svobody rád bych poznal květ.‘

„Kterak bych, synku, tobě děl?

nikdy já jsem ho neviděl.“

,Dlouho žil’s, dědečku, ve světě,

víš-li ty svobody o květě?‘

,„Na hlavě mé jsou šediny,

nezřel jsem však té květiny.

Tatíček můj, ba ani děd,

květiny také nedohled.

Žádný ti z lidí v dědině

nepoví o té květině.

Kdybysi v kraj se širý dal,

po květu marně by ses ptal.

Kdybysi ušel na sta mil,

květiny té bys nespatřil.

Neptej se lidí, synáčku,

v lesinu zajdi ku ptáčku,

snad, že ti může zapěti,

srdce tvé co chce věděti.

Neptej se, hochu, lidí těch,

pozor dej na ten větru dech,

povědět on ti jedině

dovede o té květině.

Neptej se lidí, hvězd se ptej,

v jejich se záři zadívej,

tam budeš čísti povídku

svobody krásném o kvítku.‘“