KVÍTÍ U CESTY

Kol ušlapané cesty jako mlat

se tyčí pryskýřníků číšky náhle,

tu vlčí mák zříš živým nachem plát,

i svlačců vonné zvonky, stonky táhlé.

A rázem kousek ráje padlo sem,

do prózy polní cesty s rosou, vůní,

tak dojat mezi kvítím kráčel jsem,

jak někde parkem šel bych na výsluní.

Vtom v cestu vběh mi malý košiláč,

měl modrý zrak a kučeravé vlasy,

co z chaty u cesty zněl křik a pláč,

to dítě neslo do světa sen krásy!

Já znal je, sirota to neblahý,

však tíži losu svého neznající,

jak právě toto kvítí u dráhy,

tak svěží, milé s usměvavou lící.

Na strmé, kluzké cestě života

sám jít – já snil – je dlouhé umírání,

čím teprv strádá dětská sirota,

již každý hrot a trn vždy dvakrát raní.

Bez dechu přízně zhyne i ten květ

a dítě hyne vlídné bez účasti.

Ó, ujměte se sirotků, a svět

nám bude rázem velké lásky vlastí!