KVÍTÍ VE SNĚHU.

Povadly květy, list padá s buků,

podzimek zavzdychal v nich,

všecko je ztlumeno v barvě i zvuku –

na cestu napadal bělostný sníh.

Souvrati zchudlé, rozryté líchy,

všecko skryl kmentový šat;

zbledly v něm radosti, zbělely hříchy,

v kukle je motýl a pod zemí had.

Zapadlou cestou kráčím tou plání;

co kdysi vlnilo cit,

květem co hořelo na lukách, stráni –

pod sněhem mrtvo, a v srdci je klid.

Myslil jsem, že již navždy tak bude;

v hloubi jsem duše se chvěl,

květy když našel jsem – sněženky chudé,

naděje barvu a očisty běl.

Něžný květ, jako chýlí se ve sny,

ze sněhu kalíšek zdvih’ –

princezna z pohádky, živůtek těsný,

pod řasou zamžený pohled se mih’.

Šel jsem již cestou k prameni Lethe,

kdo mě moh’ s pěšiny svést?

Proč jsi tu vyrostl, andělský květe,

kdo tě tu vyvolal v sněhu mých cest?

Možno-li, tuchu nového jara

že by tvůj přinášel zjev?...

Oči mi zastírá lehounká pára,

teplo se rozlévá do žil a cev.

Přivírám oči – klam to snad pouhý,

znova zřím – musím se chvět:

nad bílým sněhem tu, jarní pln touhy,

bělostné sněženky nevinný květ...