Kvítí zimní.

„Zíma, tuhá zíma

Život v pouta jímá,

Ach kdy s růží lílije

Se mně v sadě rozvije.“

Pohleď, milá děvo,

Kvítí všady jevo;

Na oknách-liž nekvete

Každým ránem rozseté?

„O to plané kvítí!

Chvíli jenom svítí,

Mráz má ve svém průvodu,

Slunci brání průchodu.“

Tož jen vyjdi z domu

A zři větve stromů,

Ze stříbra se vysoce

Kvítí na nich leskoce.

„Kvítí jest to ladné,

Ale náhle vadne;

Když jih na ně pokyne,

Hned jich krása pomine.“

Vím já lepá kvítka,

Věčné krásy dítka,

Vzešla v Boží zahradě,

V božské kvetou ve vnadě.

„Tamliž na oblohu

Pro ně jíti mohu,

Kdežto seraf stráží ráj,

V němž vždy kvete věčný máj?“

O jen k církvi hlídej,

Od ní kvítí zvídej,

Kvítka lepá nadčitě

Chová na svém blankytě.

Kvítka tato krásná

Boží lásky hlásná

Vzešlá z Boží květnice

Svatí jsou a světice.

Děva oči klopí,

V myšlénkách se topí;

A tu v její sličnou tvář

Zbožnosti se vkrádá zář.

I jde pro tu vnadu

Do svatého sadu;

Mysl její dětinná

Zří, kde která květina.

A kde jenom může,

Všady sbírá růže,

Růže lásky zvroucnělé

Mučenictvem ordělé.

A tam v zbožném díle

Lílije zas bílé –

Panen svatých čistotu –

Klade v kytek lepotu.

Což se jí tu děje,

Že se sladce chvěje?

Povstává jí v hrudí ráj,

A v něm kvete věčný máj.

V Boží věčné kráse

Porozkochává se,

V slast se svatou pohrouží,

Pro zimu již netouží.