Ký div, že básník často v knize svojí,

Ký div, že básník často v knize svojí,

kde vášní vír se potácí a rojí,

kde bolest křičí, orgie se směje,

v tom velkém proudu lidské epopeje

kout svěží najde, kde jej v ticho vláká

vln spád, dech květů, pestrá peruť ptáka

a zlatokřídlý brouk, jenž letí k vodě.

Vždyť velké vždycky s malým bývá v shodě,

a bílá růže, ku písni jež stačí,

na skráni zsinalé je drama k pláči.