Kybela.

Když hory zřím, vždy o tvých ňadrech snívám,

ó Kybelo, ty matko všeho žití,

tep srdce tvého řek je vlnobití,

tvých očí úsměv dává svěžest nivám.

Pták na větvi dí: Tobě, matko, zpívám!

Hroch beztvárný, jenž šlape křehké sítí,

tě tuší, a mně duše tvá vstříc svítí,

z dna číše víno, tvoji krev, když pívám.

Buď pozdravena! Často bloudím v hvozdě,

ve vichrů bouři korybantů vytí

a polnic slyším rozpoutané hromy.

Však běda! Celou pochopit tě pozdě

jsem přišel v svět, jenž moudřejší chce býti,

když oltáře tvé kácí – staré stromy.