KYKERY-KÝ!

Tišina noční.

Starost a hrůza

s výčitkou hříchu

celou noc hryzla

na srdci mém.

Jakobych spát měl

v trnovém vínku:

Polož kam polož

umdlenou hlavu,

všude to bolí,

všude to bodá.

S vysoké věže

hodina padá –

Věčnost to trvá,

než padne druhá.

Po dlouhé trýzni

k hodině druhé

konečně spím.

A tu mne zbudil

vřiskavým hlasem

mladičky kohout:

Kykery-ký!

Příšerný zmetek!

probouzeč svědomí,

který už Petra

burcoval k slzám!

Zvolna zas usíná

zbodané srdce,

bolavou hlavu

pavučí síťkou

opřádá sen.

A zase hlas ten

ječivě vřeskný

polnice poplašná:

Kykery-ký!

Takový mladý

ošklivý křikloun!

Hřebínku nemá,

ocas mu pučí,

zazpívat nezná –

ale má drzost!

Nebem jdou hvězdy,

ještě spí zora,

poslové slunce

za horou ještě –

nedočkavec však

protivně vříská:

Kykery-ký!

Jsem na něj dohřát,

dal bych jej stíti!

Ale tu praví

vnitřní mi hlas:

Také byls takým

křiklounem bujným.

Neměl jsi ještě

hřebínku, ostruh,

a ještě měl jsi

hezounky spinkat:

A tys už vřískal

v tišinu noční,

věstil jsi jitro,

burcovals duchy

k novému žití,

kohoutku zpupný!

Za každou vinou

přichází trest.

Nuž tedy dobře.

Stihne též tebe,

kohoute drzý,

pamatuj si to!

Zítra tě jistě

o hrdlo zkrátím

nebo dám z tebe

kapouna stvořit –

nepřestaneš-li

chraptět své ostré:

Kykery-ký! –

I dal si říci,

klidna je noc.