KYNIK.

Což mého jest, je roztrhaný plášť

a hůl a měšec, v němž je bobů hrst,

jež s klonící se větví olivy

a s chladnou studánkou se starají

o vystrojení denní tabule.

A přece bohatším je Menippos,

než Kroesus byl a než král Persie,

tím, čeho nemá, po čem netouží,

a co mu k smíchu na tom světě jest.

Oh pošetilosti té života!

Drobounký lidský červ se narodí,

a slepé Štěstí v úděl jemu dá

královský vínek, světa poklady,

vůdcovskou slávu – a ten lidský červ

netuše, že je na čas půjčen mu

los takový, jak mořská ustřice

na spodek lodi tak se přilípne

k těm plytkým věcem, že v ně zaroste,

a ony vlastně žitím jeho jsou.

A jaká rána, Štěstí zvrtne-li

obliby předmět, jaký nářek pak,

když přijde Smrt a nutí k loučení!

Hle, na jevišti Agamemnon král

či vladař Kreon! Vykračují si

a vládnou podřízených osudy –

pak básníku je sluhy potřebí,

a Kreon jako sluha vystoupí,

a Agamemnon v chvilce poslem jest –

vrtkavost Štěstí, rozmar Osudu!

A když je tragedie skončena

a herci sklouznou se svých kothurnů –

kde Agamemnon a kde Kreon jest?

Zde ulicí jde herec Menilos,

syn Chariklův, byl zrozen v Suniu,

byl Kreontem – teď tíhne k domovu,

a psi se ženou za ním běsíce.

A to je sláva světa tohoto,

života štěstí, blaho nejvyšší!

Oč bohatším je kynik Menippos!

Má smích, smích zdravý, moudrost nadlidskou,

smích z této slávy, darů Štěstěny

i lidských trudů! Kámen u cesty

je stejné tíže jako zlata kus,

a jiného v nich není rozdílu.

Či že je možno zlatem koupit si

dům, zahrady a stádo otroků,

heteru slavnou, hody vystrojit,

k nim duchaplné sezvat přátele

a v hlubokých noc trávit hovorech?

Svět s modrým stropem když je domem mým,

měl utéci bych z něho zavřev se

ve tmavý prostor několika stěn?

Příjemno ležet v stínu na trávě,

zřít na plovoucí bílá oblaka,

a chce-li se, i píseň zapět si,

byť zrovna nebyl vycvičen náš hlas.

A škrabu-li si svědivý svůj vřed,

mrazivým teplem trne moje krev,

že tělo nejkrásnější hetery

by takou chvíli dát mi nemohlo.

A přátelům snad hody vystrojit?

Své živím vši, a ty mě netrápí

hovorem prázdným, tlachem sofistů –

Co ještě tedy chybí Menippu?

Ti nejbohatší v posled spokojí

se jediným tím malým obolem,

by zle je nevyplísnil převozník

tam dole v Hadu. Toho obolu

tam ovšem Menipp míti nebude,

neb jaktěživ ho neměl v životě.

Rozkatí-li se stařec mručivý –

já zasměji se; bude lát-li dál,

já navrhnu mu, že se vrátím zpět

a luka s asfodely zaměním

za osluněnou trávu Hellady –

nic Menipp neměl, jenom ten svůj smích!

Smích z rozšafných a moudrých občanů,

již o blaho se města starají,

složivše kůži čela do vrásek,

by označili vážnost práce své;

smích z boháče, jenž dlouho přemýšlí,

kde koupit šat tak měkký, hebounký

a drahý tak, že druzí boháči

zelenat budou nad ním závistí;

smích z Sokrata, jenž jed svůj vypíjí

dávaje pozor, by ta jeho smrt

se podávala jednou potomkům

ve vhodném slohu s jeho životem;

smích z Athenčíků, již ho soudili

a potom mínili, že prorok byl,

neb řekne-li kdo: Vím, že nevím nic –

to nejspíše prý vždy se vyplní;

smích z kněze, který vážně rozkročen

mečící ovci krutě zabíjí

a mní, že bozi kdesi v nebesích

si nad tou krví mlsně ruce mnou;

smích z bohů těch, hlav lidských výplodů,

jež lidstvo zdvihlo kamsi k nebesům –

a jim se klaníc, klaní v úctě se

jen vlastní nekonečné hlouposti –

smích ze všeho, smích, moudrost nejvyšší

a života to moudrost poslední.

S ním umírat i bude Menippos,

s ním vstoupí v černé Hadu končiny,

s ním usedne si na člun Charonův,

s ním bude nářky dole poslouchat

všech zemřelých, jimž teskno po světě,

s ním popatří, kde sedí Rhadamas,

a když se zeptá přísně soudce ten:

Jaký jsi život vedl, Menippe? –

tu Menippos mu vesel odvětí:

Ó Rhadamante, já se v žití smál,

neb svět mi byl jen smíchu předmětem!