Kytara.

Tvé prsty voskové mdle tlukou do kytary,

z níž nápěv ospalý a lethargický, starý

se líně ozývá, jak zněl by tůní ze dna,

kde města propadlá se tají nedohledná

a bílé paláce a zasmušilé chrámy,

v něž měsíc vidí jen, jenž svítí nad vodami.

A v hrobce zazděné, kde chrámu pod podlahou

Smrť s tváři vyzáblou si pravdu básní nahou,

sním, že jsem dlouho spal a počínal již tlíti

a dávno zapomněl, že venku vlnobití

a měsíc nad mořem, jenž lesklá tvoří kola,

vše v nové žití zas a nekonečné volá.

A nyní po letech já z hrobky vstávám němý

a vidím oblohu a vidím starou zemi,

kde v tónech ospalých zas nově vzpomínám si,

že snění opojné mne svedlo v dálku kamsi,

a vzdech jen posýlám teď za mrtvými jary,

tvé prsty voskové když tlukou do kytary.