KYTARA.

Kytara sešlá na stěně sní,

pavouk v ní sítě své přede,

strhané struny visí s ní,

prohnuté boky má prachem šedé –

a sní...

Kdysi mne pro ni zachvátil žel,

vzpomínka v duši mé vstala

na starou píseň, kterou pěl

otec můj, nežli nám smrt jej vzala,

ó žel!

Byla to píseň pradávných let,

bába ji zpívala v mládí –

co její mladosti opadal květ,

věčnosti drahou čas úprkem pádí

sto let.

Napjal jsem struny, setřel jsem prach,

pavouk se spouští k zemi –

pro píseň starou jsem do strun sáh’,

pro píseň těch, kdož jsou stín jenom němý

a prach..

A zněla píseň, jež bývala smích,

notou tak dojemně snivou,

melancholie bílý sníh

vznášel se nad mojí duše nivou,

ne smích.

V písni co jásalo před lety kdys,

tichounkým pláčem teď kvílí –

po lidech teskní, jichž potomkem ty’s,

kteří ji zpívali v radosti chvíli,

ó, kdys...

Poslední tón již dozněl a ztich’,

kytaru na hřeb jsem věšel –

kdosi tu za mnou z hluboka vzdych’,

lehounký krok čísi po schodech sešel

a ztich’...

Stoletý nástroj nevzal jsem víc –

k čemu též volati zpátky,

dávno co zhynulo, zaniklo v nic,

co jest jen vzpomínky přelet již krátký,

nic víc.

A tak zas kytara na stěně sní,

pavouk v ní sítě své přede,

strhané struny visí s ní,

prohnuté boky má prachem šedé –

a sní...