Kytice chudého.

Jsem chud jak žebrák, ale život celý

dal, královno, bych za Tvé usmání,

za ruky stisk, za pohled jeden vřelý

v té bídy noc, jež den můj zaclání!

Však soků bdělých závistivou stráží

jak nezřen k Tobě mohu proniknout?

Můj plachý krok se toho neodváží,

by nepřitužil bezvolně Tvých pout. –

Ó, kytko krásná, promluv u ní za mne,

ať zví to ve snách, jak ji miluji,

ať prchne mrak té nejistoty klamné,

pod jehož tíhou v prach se schyluji!

Když nejsem básník, abych mohl zpívat

a slávy dobyt pro svou světici;

když k nebi svému smím se jenom dívat

a v srdci krýt jen blaho mlčící:

nech tedy za mne prosí tato růže,

ten konvalinek něžně bledý květ,

jichž vonné jaro více zjevit může,

než v této chvíli oněmlý můj ret!