KYTICE.

Zemřela matka a do hrobu dána,

siroty po ní zůstaly;

i přicházely každičkého rána

a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek:

duše její se vrátila

a vtělila se v drobnolistý kvítek,

jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,

poznaly ji a plesaly,

a prostý kvítek, v něm majíc’ útěchu,

mateří-douškou nazvaly. –

Mateří-douško vlasti naší milé,

vy prosté naše pověsti!

natrhal jsem tě na dávné mohyle –

komu mám tebe přinesti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,

ozdobně stužkou ovinu;

do šírých zemí cestu ti ukážu,

kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,

jíž mile dech tvůj zavoní;

snad že i najdeš některého syna,

jenž k tobě srdce nakloní!