KYTICE.

Kdo že to asi?

Kdo že mně bude hladit mé vlasy,

v čelo mne líbat, na rty a líc,

za ruku vezme, řekne: Má ženo!

a já mu vrátím nejsladší jméno –

koho že obejmu, láskou se rdíc?

Kytice milá!

Kvítky jsem trhala, sama je vila,

sama kdys v zahrádce sázela v řad;

pěstila z rána, pěstila za dne,

z večera s rosou plátečky ladné

líbala v touze – po milém snad?

Kdo že to asi?

Spěj a pluj ruče. S tebou ať hrá si

stříbrných vlnek šumivý rej.

Spěj a pluj ruče! Kytice milá,

polibky vroucí, co jsem ti vsila

ve květ tak čisté, milému dej!

Spěj mi a pluj!

Miláčku můj,

chyť si ji sám.

Jsi-li ten pravý,

kytici s hlavy

lepší ti dám!...

„A já tou chvílí k šťastné náhodě

lodicí čeřil vlny na vodě

a sítě rozhodil. Leč Bůh to ví,

kde myšlének mých pestré osnoví

se splétalo a čí je tkala dlaň!

Já v dál se zadíval v tu úzkou vodní pláň,

kdy sen mou duši v báji kolébal

jak loďku mou těch vlnek hravý šum. –

Pták s trylkou slétal volně ku břehům

a každou snětí nápěv měkký vál

a v bílých květech chtiví motýli

a v hravých vlnek tajném ševelu

se list i větve křovin brodily.

A já tak myslil, čím je život nám,

jejž svým jen srdcem cítíš každý den,

ať k práci jdeš či zlatým vidinám

a ke krbu se vracíš nekliden.

A já tak myslil, jak vždy u dveří

jen prázdno síňky tebe uvítá

a nic ti v ústret kroků neměří,

by s čela pot a víčka zalitá

ti slíbalo jak slunce rosný květ.

A ty jen cítíš v prázdno hruď se chvět,

k níž ruka s čela mrazně poklesá –

ó čím ti je ten lidí plný svět

a chleba tíž i s vírou v nebesa?!

A jedno srdce, jedna teplá dlaň

ti všecko navrací a vonný, pestrý květ

ti rozseje v života spráhlý lán.

Mít milenku – a býti milován!!

Je hříchem to? – Já dal bych život zaň!...

A jak tak vlnku jiná dohání

v stříbrném kmitu, tichu pohádek,

jež sen mi vplétal hravě do skrání,

a jak tak hledím ke dnu do řeky:

kytici pestrou z růží, pomněnek,

do sítě své jsem hbitě ulovil! –

O touho má, ty sne můj daleký,

v dál prchavá a luzná myšlénko!

Kdo dlaní svou ten květ tak něžně svil,

že v každém plátku vidím okénko

a za ním smavý, dívky kyprý ret,

ten žhavý ret, jejž sluncem zřel jsem plát –

a sotva zřít a sotva domyslet,

já zulíbal je všecky nastokrát!!

A rázem vesla do vln ponořil.

Ať rájem juž ten kraj mi hovořil,

tou vodou vzhůru plul jsem do čila,

kde poprv vlnka routu smočila.

A plul jsem, plul, až k břehům šuměly

ty vlny let mé loďky veselý

a listů báji spletly dumavou –

a pták, jenž ticho v křoví pěl,

ten jásot nes’ mi k nebi nad hlavou!

A plul jsem, plul, kam srdce bilo mi,

kam toužil ret a prsa vášnivá,

jak tušila by cíl svůj vědomý,

kde pro jich květ se slunce ukrývá. –

Tu na břehu – ó pravdo ze zlata!

nad slunce zář a vonná poupata

jsem oči její, tvář zřel plát

a dřív než touha doletí:

já zulíbal je tisíckrát!

A květ nám voněl v objetí,

jejž zlovila má sítě –

„Jej tobě svila dlaně má!“

„„Nám Bůh je vrátil oběma

i s nebem svým, mé dítě!!““