KYTKÁŘKA.

Blíž Montmartru, kde v krov se arkýř ztrácí,

vždy sedí u okna, den celý v práci.

Ať chmuří se, ať nebe hoří zlatem,

květ ke květu, list k lístku skládá chvatem.

Vyhlídka smutná. Římsa, komín, stříšky,

Pantheon v dálce mhou sem hledí s výšky.

Po věžích křičí kavky. Z ulic v tichu

hluk vzdálený sem zní jak chorál mnichů.

Však v okně tam již mladý soused čeká,

až zvedne zrak, a v pozdrav čapku smeká.

Jak těší se, vždyť neděle už zítra!

On přijde, v ruce fialky, hned z jitra.

S ním, v bílém čepečku a s parasolem,

zas do Sceaux půjde po mezích a polem.

Jak chutné tam vždy mléko, v stínu stromů

jak hezky tančí se! – A večer domů...

Snad zdá se jí, že hvězdy v pouť jim svítí,

svou hlavu kloníc, přestala teď šíti.

Pak vzavši jehlu, v skutečnost se vrací –

blíž Montmartru, kde v krov se arkýř ztrácí.