Kyvadlo.

Jednou tam a jednou sem

kyvadlo se mihá zlaté,

nestaví se, nepomate

věčně stálým pohybem.

Večer, z rána, k poledni,

v zimní noc, tu dlouhou celou,

síně mé je duší bdělou,

v svátku den i ve všední.

V tiché noci v jizbě sám,

poslouchám je. Cos mne mučí,

vrhá pochyb do náručí,

zmítá mnou až k hlubinám.

Cos dí: Pravda! Cos dí: Lež! –

Láska, štěstí! – Blud to samý –

Oblakem jen! – Hlubinami! –

Věčný život! – Zahyneš!

Jak by duše hodin těch

v prsou mojich byla skryta,

tak se to tam kývá, kmitá

ve záři a ve stínech.

Usnout, usnout raději!

Z hodin v tom to vážně bije,

ten, kdo spí, ten neslyší je,

ale já se zachvěji.

Cítím v samých pochybách,

že nám prchá život celý! –

Hodiny se odmlčely.

Došly. Klid jen kolem táh’...