Kyvadlo a zrcadlo.

O půlnoci v ticho teskné

zvučí hodin kyvadlo,

v lampy zář se matně leskne

na zdi staré zrcadlo.

Hlava má se kloní, kloní,

v dlaně rukou zapadla,

jako sny se stíny honí

po hladině zrcadla.

Věčně stejný monotonní

kyvadla zvuk tichem zněl,

jako kroky nocí zvoní,

jakby někdo obcházel.

Jeho dech mou duši čeří,

cítím náhle velký stesk,

zrcadlo se v stínu šeří,

skoro hasne jeho lesk.

Zvolna vše se tiší, tiší,

kyvadla zvuk usíná,

stíny rostou stále bližší,

lampy plamen shasíná.

Ticho smrtelně je teskné,

stane hodin kyvadlo,

naposledy lampa bleskne,

ve tmách shasne zrcadlo.