l. Dlouho já v nebi už prodléval,

Dlouho já v nebi už prodléval,

věru, snad čtvrtstoletí,

a všechny kouty vesmíru

jsem znal už po paměti.

A mnohý jsem poznal kosmický svět,

o němž se hvězdářům nezdá,

mně žádná tu neušla planeta,

ni sebe skromnější hvězda.

Já každého v nebi znal svatého

věru, i každičkou svatou,

ač jich tu tolik, že andělé

sami si často je matou.

Ba, dlouho já tonul tu nečinně

v nebeské blaženosti,

až všech těch věčných radostí

začal jsem mít už dosti.

A tak jsem jednou uctivě

předstoupil před Pána světů

a prosil, bych směl se podívat

svou rodnou na planetu.

Země že zve se ta hvězdička

a není zrovna tak blízká;

že bych ji po letech viděl rád

a že se mi po ní už stýská.

„Jdi, synu“ – dí Pánbůh – „a pozor dej,

by ses tam nezaprášil –

a co se tkne křídel – ta doma nech,

věř, darmo bys ptactvo tam plašil.“

„A chovej se vůbec, jak sluší se

na nebes vyvolence!“

A Bůh Otec rukou mi požehnal

a propustil z audience.

Tož s křídly pryč! Co dělal bych

tam dole s perutěmi?!

Nuž, pak jsem poštou nebeskou

odcestoval hned k zemi.