L. Jak nikdy dřív!

Ač nezřím Tebe, tuším blízko Tě, blíž,

čís ruce bílé, mateřsky měkké,

s mé duše zvedají tíž,

jí připínají stříbrná křídla

a vábí ji výš,

a odkrývají tajemná zřídla,

v nichž Ty jak zázrakem zrcadlíš.

Je tolik záře všude, sváteční klid

a všecko nitro prostřeno bíle,

kdos měl by v triumfu vjít,

vše v sladkém čeká strnutí dlouze,

až začne roh znít,

a jazyk mé se rozváže touze,

jež chce Tě jásotem pozdravit.

Vše přešlo již, co život stínilo mrak,

mé duše blankyt azurem plane,

vše zapomenuto tak,

má bolest, smutek, nenávist všecka,

a čist je můj zrak

jak právě narozeného děcka,

a k Tobě zvedá se nad oblak.

Dech vůně vzácné vane s neznámých niv

a prosycuje balsámem duši,

kdos jiný ve mně je živ,

Ty sám tak liliový a skvělý

a činíš ten div,

že rozkoš je mi, život svůj celý

tak milovat Tě, jak nikdy dřív!