L. K. H.

Propadají se léta v bezednu

a s nimi vše, čím tvrdl jsi a měkl.

Až dosud já se časem rozhlédnu,

bezděčně ptám se: Co by asi řekl?

A roky mizí v bezútěšných tmách,

kde kráčel jsi, teď jako bys se řítil.

A dosud ptám se časem v myšlenkách,

bezděčně ptám se: Co by asi cítil?

Květ jara uvad’, ptáci odlétli

a v bílé mlze zanikají hlasy.

Let devět přešlo, co tam v dálce tlí,

a já se ptám: Co miloval by asi?

Pod jaký prapor šel by as se bít?

Čí osud asi připoutal by k svému?

Do jakých výší rozlét’ by se cit?

K jakému cíli spěl by vzdálenému?

Já nevím. Spí. Smrt sáhla na čelo

dotekem chladným ukončujíc muky.

Já pouze vím, že cos mi chybělo

v mých těžkých chvílích. Slůvko jen. Stisk ruky.

A mezera, vím, zbyla doposud,

cos, co se slovy definovat nedá.

Tak chorý, jemuž amputován úd,

po letech ještě bezděčně ho hledá.