L. MUMMIUS.

Hle, Korinth nádherný! Ta chlouba Řecka

ssutinou černou, rumem, spáleništěm.

Tam ještě dýmu sloup se valí k nebi

jak známka oběti – co stálo dřív tam?

Sklad kupce Perithoa, myslím. Pohleď,

tam zase rudý jazyk ještě švihá,

jak netvor jakýs mlsně olizoval

by ret si pracující – velké Hery

tam chrám stál dosud. Viz, jak s Akropole

se očazené sloupy hrozně řítí

a v pádu tříští zdobné hlavy svoje

o boky skal – snad zúmyslné činy

kamení zoufalého. A když vane

k nám vítr, cítím pronikavý zápach

těl pálících se. Strašlivě zná mstíti

Řím urážky své. Toto zbořeniště

po věky všechny němě křičet bude

výstrahu hroznou městům zkvétajícím

po celém světě. Jakže jenom zval se

ten zamračený archon lidí římských?

Šli muži před ním s pruty, sekerami,

a děsným dojmem působil ten průvod,

jak vládce Hadu sám by tady kráčel.

Toť konsul jejich. Lucius Mummius.

Ne jako my, jimž jedno jméno stačí,

on dvě si nese. Snad i třetí za to,

že Korinth spálil, přidají mu v Římě,

jak zvykem u nich. Poboření města

tak slávu nese jako řeckým lidem

vítězství v Olympii. Divný národ!

Spartany jistě dravostí svou předčí

i hladovostí uměleckých věcí

a pokladů. Já konsula jsem viděl

v přístavě zblízka, stál tam s družinou svou

a před ním sochy, obrazy a věci,

snesené z města – tak prý káží v Římě

vždy konsulům svým, neb to město jejich

je nevzhledné, soch není ani v chrámech

ni po náměstích, lid pak znalý války

je neumělý v uměleckých pracích –

tam, kde kůl onen leží vyvrácený,

tam on stál, konsul; k loďařům, jichž lodi

byl najal ku převozu v Italii,

tak vykládal – jak pravím, byl jsem při tom:

– Svým hrdlem ručíte mi za ty věci!

Ať obrazy i sochy bez poruchy

ku břehům Italie dovezete!

Já nežertuji. Zkazí-li se obraz,

sám postaráš se o jiný pak, muži,

a na vlas tytéž barvy, desky velkost.

Tak pravím ti. A srazí-li se soše

jen jedna ruka, novou opatříš mi,

tu celou sochu novou. Žádné správky.

Chci pořádek a jasno v naší smlouvě! –

Tak mluvil konsul, a mně k smíchu bylo

i všem, kdož stáli jsme tam. Vlekli sochy,

i Fidia i díla Praxitella,

obrazy Zeuxe, desky Parrhasia

na ony lodi. Sochu jasné Hery

z mramoru, zlatem hojně vykládanou,

jež safíry svých očí dívala se

tam s Akropole na město a přístav,

otroci nesli jako kládu dříví.

I příběh Ariona v živých barvách,

jejž delfín mořem na svém hřbetě nese,

otroci vlekli, vojáci pak s žasem

dotykem prstů zkoumali vln obraz

a divili se, že je voda suchá.

A konsul na vše zkoumavě se díval;

– Dej dobrý pozor, muži řecký – pravil

zas k loďařovi – A mě nechtěj přelstít –

řek hrozivě – snad správkou umnou věci

doufaje možný úraz odčiniti.

Jen maličkost – a nové opatříš mi,

ať socha to či obraz! – Řek to přísně,

a nyní smál se hlasně všech náš zástup.

On ohlédl se: – Smích vám brzy zajde –

řek krátce. Lodi vytáhly své kotvy

a větrem hnány spěly v širé moře.

Tu konsul kázal zapáliti město.

Smích zašel nám. Tak hlupcem nemotorou

je vyraženo jedno z jasných očí

Hellady naší... Jaký hrozný člověk!

A Memios se zove, či jaks řekl?

Mummius. Tomu Lucius však předsad,

jak zvykem u nich...