L. Oj! na horách, v divém skalí,

Oj! na horách, v divém skalí,

Jak se volně vznímá duch!

Když jej vyšších světův dálí

Nebeský opásá kruh!

Všechněch vazeb sprostěn vzletem

Z tisících mdlob okřívá;

Nepoznaným ještě vznětem

Moc jej vznáší ohnivá.

V nadhvězdné když stane výši

Sblížen modrým nebesům:

Tu se touhy jeho tiší,

Tam cíl kyne jeho snům.

Takto všeho vyprostěný,

Co poutalo sílu dřív,

V nebi pluje zachvácený,

Vnímá tvůrce svého zyv.

Když se duch pak k zemi vrátí,

Blaženstvím se rozplývá,

A citové vroucně svatí

Plní ňadra touživá.

Pak se slza z oka řine

V předtušení blažícím,

Že slasť svatá kdys vyplyne

V nebes bytu zářícím.