L. Přes výmoly, strouhy blatnaté, po stezkách neschůdných,

Přes výmoly, strouhy blatnaté, po stezkách neschůdných,

přes drolivé strže, po luk třasaviskách záludných,

kde hlava se točí, noha váhá

a srdce, srdéčko přenésti se zdráhá, –

umrlčí prkno vykročit napomáhá.

Kdos ležel na něm stuhlý vzhůru bradou,

teď do cesty nám prkno můstkem kladou!

Já význam hluboký v tom moudrém hádal zvyku...

Vzlet hloubky, tajů rozsvěty slyš v mroucích vzlyku, –

zde výklad prostý též mě spokojí:

Co mrtvý práchniví nám v hrobě na hromádku kůstek,

svou památkou nám v žití mlžný klena můstek,

hle, živý: do cesty nám hnilotinu nastrojí,

by nepáchla mu doma červotočí...

Cest těžkých podvodné vy hnilé mosty!

Jen na ně noha důvěřivě kročí,

lup! – zní to jak tlumený jízlivý smích

a bezděky hloupé jsme jámy hosty!

Ó, vyhni trouchni prken umrlčích, –

vždyť beztoho prý po nich nohy bolí!

Buď cesta, jak buď koli,

jdi o své holi!