La bella mano.

Za tapetu, jež mákem planým zkvetlá,

si k oknu sedla v podletí své krásy,

a rozpustila dlouhé, těžké vlasy

jak bájnou clonu stkanou z tmy a světla.

Co za svým snem kams v nekonečnost letla,

v tom její ruka roztržitě hrá si

s tou jemnou přízí, v které slunce jasy

jen vlastní houštka v chaos vonný zhnětla.

A v druhé ruce zrcadlo si drží,

v něm patří na to jiskření a chvění,

jež tryská ambrosickou kštic těch strží.

A v divné, mystické sny ji to ladí,

ta bílá ruka nervosní jak snění,

co svítí zlatých vlasů na pozadí.