La bête humaine.

– – To bylo na manévrech příbramských.

Na táhlém chlumu postavili jsme

svou batterii, jícnům lesklých děl

jsme dali za cíl massy pěchoty,

jež na zoraném poli v daleku

jak husté houfy černých mravenců

se zdála lézti. Dělo zahřmělo.

Já klidně used’ v trávu rezavou

a s úsměvem se díval na tu hru.

Po každé ráně z děla vyvalil

se bílý oblak, jak když silný kuřák

chuchvale kouře ze rtů vyfoukne;

i cigarettu jsem si zapálil

a imitoval děla výdechy.

Byl pěkný den. To nebe nad hlavou

tak čistě modré šedlo víc a víc,

jak ku zemi se v dáli sklánělo,

a modrá jeho barva padala

na zemskou u noh našich panoramu

lehounkým třpytem; bílé domky vsí,

kostelní vížky, obdélníky polí,

mez každá, háje – barva do barvy

se hroužila a odrážela se

v tak určitých a pevných liniích,

jak by to za předložku bylo tu

adeptu v malířství. I naše děla

s rozkoší jaksi v klid ten hučela

a v pausách ran zas hlasně zpívali

ve výši nevidění skřivani.

Tu zavřeští náš signál úzkostně,

a zahřmí povel, vskočím na koně –

nám do boku se žene ku chlumu

divokým tryskem četa dragounů;

tasené šavle, uzdy zahled’ jsem

hrát v záři slunce, rudé kalhoty

a čapky jak pruh krve letící

zjitřily zrak můj. Naše batterie

je na útěku. Chlumu hřebenem

jak ďasi letíme. A koní supot

hvízdání bičů, praskot laffet, kol,

dunění země, temné zazvonění

děl při nárazu slívá se mi v uchu.

Trysk ostrý za námi již zřetelný

nás štve a žene – jízda divoká!

Tu smysly moje nějak ztemněly,

já neslyšel než hřmot a dunění,

já neviděl, než cosi rudého,

jak lidskou krev, louž krve, krve,

a všechny nervy byly napjaty

jak struny k prasknutí, a každý z nich

jak volal by a sípal, hrozil: Krev,

krev, krev... a červeň v očích mých

víc ještě rudne, vlní se a hrá,

má svůdnou vůni, já ji cítím teď –

je přisládlá, mám na jazyku ji –

Krev, krev, chci krev... a tu jsem vytrh se:

má pravice je pevně vetknuta

v držadlo šavle!... Věční bohové...

Bestie bílá, bílá bestie!...

Já styděl se... A plachý pohled vrh’

na vojáky své, neviděli-li...

Však oni k hřívám koňů skloněni,

zrak vytřeštěn, a žilky bělma jsou

zality krví, jejich pravice

jak v křeči šavli v boku třímají – –

bestie, bratři!... Zrak můj přeletěl

po modré klenbě, kraji poklidném,

a v duchu jsem si náhle připomněl

kus básně nějaké, sen komický

o míru, člověčenství, humanitě,

jejž snivý poet v tiché noci as

spřed’ v jizbě svojí v třetím poschodí,

i musel jsem se trpce zasmáti.

Však ano, nutno dopovědět dřív.

Tak jak se stává vždycky v manévrech:

zvuk trubky v dálce konec odtroubil,

a jízda naše byla skončena.

My zastavili. Bodří dragouni

tu slezli s koní, prohlíželi si

ta hrozná děla, naši hoši zas

spocené koně jejich. Zatím já

pil s vůdci jejich sklenku cognacu

a mluvil hlouposti – co v nitru mém

se choulila tak zahanbená, plachá,

ubohá lidská duše...