„La Felice“

Ach, myslí si lyrický básník, Sicilie,

– tralala! –

zdráv je tu jenom ten, kdo pije

tvé snivé a ohnivé víno

Marsala!

Něco nám o tobě řeklo divadlo, (Messinská nevěsta?),

více však kino,

(snímky: Selinunt – Girgenti – Segesta).

A Syracusy? Archimedes: Ó ó ó, noli tangere circulos meos – !! – a město hoří!

Sicilie, na modrém moři,

blouzníme, země nejšťastnější!,

střídka nezhnětená básnických snů!

A jsou asi docela falešné všechny ty bajky a představy vnější...

Toulám se tebou, plovoucí šipko, a do rána bílého neusnu!

Ráno, slunce nad tebou doposud neobjevilo se,

zvědavé, trne pod vzdutým obzoru břichem,

všechno a nic,

nenarozené dítě!

Kdybys, pověrčivý rybáři, tušil jen, co se

chystá na břehu světa, mezitím, co si mořem omýváš zčernalou líc

a napolo v spánku, opilý jitřním tichem,

rozplétáš nocí zmotané sítě,

šel bys jistě ještě spat, – ale je to dnes jako nějaká sláva – –!

na příklad: rudý disk, mrštěný po ostří obzoru,

srdečný a plný lásky a nadějí a veselostí,

neboť, nu, ano, – jako sicilské víno zrají pod ním prudce

všechny věci, člověk a země a jejich srdce.

K radostným obřadům: každého z hostí

červené ráno si podmaňuje a důvěrou v bohy sílí,

je plné laskomin na život, plné zdravého humoru.

Ale to je jen ohavná fraška, která si ve slabé chvíli

podala srdce básníka! Přijdeš do přístavu

a – kde máš tu jitřní slávu?,

Palermo?, z ohniska smradu a bídy

vedou tři uličky do hlavní třídy

a to už je středoevropské město, všechno tak staronové,

a – smýšlej si řecký Panormos, Foeniky, Karthagince,

– (vezmi do ruky Baedekra) – byli tu: Ostrogoti, Arabové,

Normanů výboj, Němců Hohenštaufců sídlo,

Francouzů z Anjou skvělé bydlo,

všechno si roznesl čas z hýřiště pro cizince

rodů Modica, Chiaramonti a jiné hrabivé přátely,

inkvisici, Austriáky a Španěly

a posléz’ pro královsko-papežský Řím s jeho přisluhovači

fašisty, s žoldáckou krví a s mozkovicí ptačí...

„Haló!“, nedovoláš se, „kde jsi, la Felice v úrodné Conca d’oro?

haló!, kde jsi?! – la Felice, Felice!“

„La Felice, Felice!“

Vycházíš z města ulicí, kterou lemují vysoké palmy,

tady v tom hradě je arabsko-normanská Capella Palatina,

a tady v tom kostele zpívají žalmy,

„La Felice, Felice!“

Ale, rybáři, nemysli na to, co bylo, – pojez, co je – a napij se vína!

Neboť, vrátíš se domů a na břehu sedí už mrzutý den a zívá,

sprostý popěvek odpůldne opilé

chraplavým hlasem zpívá,

a všechno, oč ráno jsi životní radost opřel a na cos’ ji klad’,

se změnilo v slinu a zápor,

tvé písni se na břehu nedaří.

I moře je pojednou hnusné, rybáři,

je plné špíny a sazí a střelného kouře,

je černé a hnije,

je zapocelé a čpí, jak fašistická košile,

je směšné, jako tvůj palčivý osud, Sicilie!,

„Ia Felice!“

A vzadu nad mořem, marně hledá tvůj zrak:

není, ach, není tu! Kde byl dřív’ rudý a slibný disk slunce, je nesmírný mrak,

nesmírný, černý, římskému ďáblu zakletý, dosud nerozstřílený prapor...!!,

– přijde už bouře?!,

la Felice?