LA GLOIRE

Velmožná dámo, smilujte se, prosím,

nad starou, chorou, opuštěnou ženou!

Eh, přešla jako páv a hodila mi

jen pohled štítivého povržení –

Tak dokonal už, dokonal náš císař,

už nevrátí se mocnář spravedlivý!

Už nevrátí se, aby podle zásluh

odměnil všecko! Zavezli jej v dálku

jak lapeného lupiče a vraha

a přikovali k skále v širém moři –

a ženu vzali mu i dítě jeho

i korunu a Francii a všecko – –

Milosti vaši, pane, smilujte se

nad mrzákem, jenž krev a zdraví svoje

dal za Francii! Slitujte se, pane! –

Jdi, lotře podlý, fuň, jdi k svému bohu

jak fariseus – ten bůh tebe hoden

jak ty jsi jeho! Kdyby světem vládl

bůh opravdu, pak o svět by se staral

a v Tuileriích neseděl by nyní

ten tlustý hlemýžď, líný, tupý Bourbon,

a císař náš by dlel dnes mezi námi!

Vždyť jistě ho tam lotři otrávili,

by mohli ležet s klidem na svých hříších.

Proč vzali nám ho? Šli jsme je snad prosit

o toho Bourbona? A přáli my si,

by přišli pořádati naše věci?

Mé vzácné dámy, smilujte se, prosím!

Nikoho nemám, stará, chorá žena! –

Oh, figury vy tvrdé, nafintěné

čert vezmi vás! – A kosti dětí mojich

po světě leží. Pod zdmi Salamanky

můj nejstarší a u Eslingu druhý

a třetí rozdrcen byl u Wagramu

a čtvrtý zmrzl v Rusku. Zaplakala

já za nimi si, ale kdybych měla

jich deset ještě, a můj císař chtěl je,

já dala bych je. Když byl volán třetí

a zařaděn byl k husarskému pluku,

dal zavolat mě císař, pochválil mě

a vysadit dal doživotní pensi –

tak poctil matku Napoleon císař,

tak vyznamenal. Přišel Bourbon hnusný,

hned pensi škrtli, z úřadu mě hnali

a hrozili mi, ba, i vysmáli se,

bych k císaři si stěžovati došla!

Ó pane plukovníku, smilujte se,

jsem voják starý, invalida bědný! –

Jak řinčí šavlí, hejsek dvorních parket

a patolízal! Kterak podíval se

s odporem na tu dřevěnou mou nohu!

A kdes ji nechal, nebožku svou, ležet?

U Eylau, matko. Ale i tu druhou

bych císaři dal. Nic mi nescházelo,

já dřevem nahradil ji. A můj císař

byt vykázal mi v domě Invalidů

i stravu dal i pensi. Tak jsme žili

jak ptáci bezstarostní v teple slunce

a vzpomínali na tažení slavná

a poslouchali zvěsti nové slávy.

A když se z Ruska navrátil náš císař,

k nám přišel vyslechnout, zda všeho máme

a řek mi – na dvoře jsme stáli řadou –

řek přede všemi: – Viď, my byli spolu

už u Slavkova. – Po Waterloo Bourbon

nás vyhnati dal. Všecko, všecko zašlo

s ním, s císařem nám. Svět jsme naplnili

svou slávou nikdy před tím nevídanou. –

A sedíme teď, žebráme a lkáme!

A velký císař prodán loupežníky,

a Francii v líc plijí darebáci,

a naše sláva roztrhána v cáry

na hrobech leží. Teď je císař mrtev –

proč ještě žíti, když už nelze čekat?

Už nevrátí se. Ty má stará hlavo,

jak se jen v tobě směstnat může všecko,

co v paměti máš? Šli jsme do Versaillu

pro krále Ludvíka a vedly jsme jej

i s pyšnou Rakušankou do Paříže,

my, ženy pouze. Hochy dva jsem tenkrát

za ruce vzala, aby svědky byli

divadla toho. Viděla jsem potom,

jak tlustý Bourbon sešel guillotinou,

jak Francie svých vředů zbavená

se vztýčila a poslala své děti

v boj na hranice proti záškodníkům.

A přišel on, náš císař, naše sláva

a světem hřměl, a my jen poslouchali

zvěst za zvěstí o velikosti jeho

a velikosti naší! Hlasy varhan

zní přitlumeně k tonům lidských hrdel –

hleď, ti tam chválí svého pánaboha,

že všecko je, jak je. Už zdá se, matko,

že dlaně naše zůstanou dnes prázdny,

neb nedá-li ta zbožná lidská duše

sous žebráku, než vejde k svému bohu,

když od něho jde, dojista už nedá.

Jak včera, tak dnes – máme zkušenosti.

Hlad naposledy máš snad, jednonohý?

Zde chleba kus je. Rozdělme se, jezme!

Jez, slávo Francie! My oba, muži,

jsme slávou její a náš mrtvý císař

je také slávou, on je přede všemi –

no, no, no, muži, brečíš jako baba –

jak já teď – ale co nám také zbývá? –