LABE

To byly dnové:

V Labi se nebe koupalo,

voněla luka, pláli motýlové,

na vrbách, olších, topolech,

kam stoupal mateřídoušky dech,

v slunečních proudů úpalech

na sta se ptáků houpalo...

Když ty jsi přišla, ach, když jsi přišla,

do vody vešla celá,

zem’ zněla hudbou čaruplnou:

Kolčavka vyšla

přenesmělá,

pšeničné klasy, žitné,

jako když závrať je chytne,

zvonily vlna s vlnou...

Nad krajem modrým, zlaceným

od hlav až po paty,

skřivani do vln k nohám tvým

zvonivé sypali dukáty...

A jez!

Jak šuměl a hučel a zpíval!

Zpívá mi ještě dnes...

Rybáři, spravoval sítě,

ústa se otevřela,

díval se, díval,

pousmíval

na tebe, drahé dítě,

že mu dnes řeka hudbou zněla...

Oblaka, lodi zlaté,

kouzelných dálek ruce rozepiaté,

pole, jež zlatými zvonilo klasy,

luka, jež smála se kakostem,

vrby, jež do vln spouštěly vlasy,

břehy a vsi, ta krásná zem’!

tenkrát se do tance daly,

proč, kdo poví?

rozjásaly se tóny i slovy,

na tebe když se zadívaly...

Já jsem se usmíval,

já jsem jen stál

a naslouchal:

do srdce, do snů, ach, do daleka

zpívala země, Labe řeka...

Že ještě živ je dobrý bůh,

bylo vše jeden jediný kruh

kolem tvé lásky, kolem tebe:

o štěstí sen,

vděčnosti den,

na lidské zemi lidské nebe...