Labe. (I.)

Pan Lubas bujnou kadeř odhrnul si s čela

a ze hluboka oddych’, šeptal: „Bohu dík!

Jsem plnoletým tedy! – neodvislým zcela,

víc týrati mne nesmí skrblý poručník.

Nuž tedy chutě k předu! – Chci svá křídla zkusit,

víc nabudu se nikde v prachu školním dusit!

Mám volnou cestu nyní na vše světa strany! –

Na břehu labském skoro, v milém zákoutí

můj otec zanechal mi statek spořádaný. –

Tam zaletět chci rovně, tam chci stanouti,

na vlastní půdě svojí pevnou státi nohou.

To po otci i dědu půda zděděná,

jich potem horkým všude hojně skropená

a posvěcená věru jejich prací mnohou.

Chci za příkladem jejich též se pluhu chopit

a zděděnou zem také vlastním potem skropit.

Však nejprv poručníka, jenž tam hospodaří,

než rodinné mé jmění do posledka zmaří,

ze dvora odeženu, sám hned vládnout zkusím

a statek klesající zvelebiti musím!“ –

Tak domyslil pan Lubas. – „Rozhodnuto!“ řek’. –

Hned Horského i Lambla počal studovatí

a v novinách jen hledal, kterak ječmen platí,

ba Dumkových se ani nebál přednášek.

A za jednoho jitra, – na jaře to bylo –

jak z noční mlhy jenom slunko vyskočilo,

na krotkém koni z Prahy ku východu jel

a zdálo se, že v sedle pohnutím se chvěl. – –

Jel žírným českým krajem. – Jeho pohled snivý

přes pole širá těkal, přes rozlehlé nivy. –

Chtěl rolnictvu se jednou státi apoštolem!

Kam rozhlédl se vůkol, viděl s velkým bolem

jen staré zvyky všade, všade starý cop

a nikde, nikde, nikde nejmenších tu stop,

že v úrodnou by půdu padlo ono zrní,

jež Dumek na přednáškách ročně rozhází.

On šeptem pravil: „Vím to, klidí holé trní,

kdo pracovat chce pro lid, – smích ho provází,

však osudu ni zloba, ani sykot hadí

mne od úmyslu mého nikdy neodradí!

Co přednášky? to slova! dobrý příklad jen

zde prospět ještě může. – Chci ten příklad dáti!“

Zrak jeho počal náhle divným žárem pláti

a maně z ruky uzdu pustil zamyšlen.

Pán sklopil hlavu k ňadrům, kůň až skoro k zemi,

tak zadumáni jeli, vážně, oba němi.

Již na západ se slunko zvolna počlo chýlit,

tu náhle těžkou hlavu pozvedl náš rek

a probudil se rázem z temných myšlének.

Byl u cíle své cesty, – nemohl se mýlit!

Kraj poznal milovaný, z duše zavzdychal

a rukou vlhké oči zakrýt pospíchal.

A dlouho snil a v duchu smělé plány koval

a vraník suchou trávu z hladu okusoval.

Pak rek náš pravil: „Bože! kolik prchlo let,

co vyhnali mne odtud v široširý svět!

Mě mladé srdce táhlo neustále zpět,

strýc poručník však nikdy ani nedovolil,

bych prázdniny své tady strávit někdy směl,

a než bych před ním hlavu jednou sklonit měl,

já v cizině se nudit raději jsem volil.

Sám vládl tady, – kterak? Chci s ním účtovat

a podle jeho zásluh bude jeho plat!

Jsem plnoletým nyní a sám pánem tady!“ –

Jak pyšně hlavu svoji vztýčil rek náš mladý

a blesky planoucí mu vystřelily z oka!

Ach, škoda, že tu nikde neuviděl soka!

Kol jenom rovná pole svěže zelená.

Jich jednotvárnosť ruší přece tichá řeka,

nestejně podél břehu houštím vroubená.

Dům jeho rodný, bílý, kyne z nedaleka.

Od něho k řece samé širý sad se táhne –

hle, jabloně i hrušně jeden bílý květ!

Pan Lubas ve vzpomínkách na čelo si sáhne

a povzdechem se tichým chvěje jeho ret.

Co okamžiků blahých strávil v tomto sadě

pod květoucími stromy v libovonném chladě!

Na břehu tiché řeky chytal třpytné ryby,

znal všechna ptačí hnízda – věděl bez pochyby,

na kterém štěpu nejvíc jablek dozrálých.

Jak veveřice skákal po vrcholkách stromů,

zde rozléhal se jenom bujný jeho smích.

Dnes po tak dlouhé době když se vrací domů,

vzdech na rtu se mu chvěje, slzy tají v oku

a šeptá zamyšleně: „Vše je stejno kol,

nic nezměnilo se tu za tak mnoho roků,

vše zůstalo, jak bylo, zcela bez pokroku!“ –

A z bledé jeho tváře tichý patřil bol.

„Až jenom statek rodný bude v ruce moji,

pak na základě vědy vše tu přeměním,

ať mne to co chce práce, co chce potu stojí!“ –

Trh’ uzdou, kůň se pohnul volným krokem svým.

Ne k domu rovnou cestou, zamířil si k řece,

v sad zajel přes plot bídný. – Aspoň tady přece

moh’ pozorovat změny. – Zmizel mnohý kmen

a mladé druhdy stromky vyhnilé už byly

a lišejníky žluté pně jim obalily.

I mnohý vývrat viděl, – vzdychal nad ním jen.

V tom zajásal však náhle. – Aj, besídka zděná,

kol jasmínem a bezem zevšad obklopená

se zabělela před ním. Pravil: „Bohu dík!

přec ušetřili ještě tento koutek milý! –“

Zas popojel krok dále – uleknutý vzkřik’

a slzy najednou mu oči zakalily. –

Dva kroky za besídkou řeka byla již

a příkré, holé břehy podmílaly vlny.

On s koně na zem skočil, přistoup’ k proudu blíž,

do řeky siné upřel pohled žaluplný.

„Můj Bože!“ smutně šeptal, „přece dobře vím:

zde nebývala řeka! Kterak sem až vnikla?“ –

A jako na odpověď s drnem zeleným

kus břehu v proud se svalil, pěna vzhůru stříkla

a zase vlny tiše hlinitý břeh hladí.

„Ó, zločinná ty řeko!“ s Labem rek se vadí

a hněvem spravedlivým plane jeho líc,

„zde stojím na svém břehu, nesmíš dále víc!

boj vypovídám tobě, zkrotím tvoje vzteky!“ –

Cos zašumělo temně ve hlubinách řeky,

cos jako posměch trpký. – „Slyšíš moje slova?“ –

on hlasem povýšeným volal k řece znova.

„Tvé proudy spoutám hrází, pak své síly zkus,

já dokážu ti, člověk přírody že pánem!“ –

A zase ve proud padl nový břehu kus. –

Pan Lubas hrozil pěstí, hněvem až se třásl,

břeh prohlížeje brzo byl už hotov s plánem.

Pak zvolna obrátil se, – (kůň se klidně pásl) –

a urychleným krokem k besídce se bral –

práh překročil však sotva a udiven stanul,

dech zatajil se jemu a zrak žárem vzplanul, –

jak hříšník překvapený celý zčervenal.

Hle, na sedátku nízkém s knihou na svém klíně

se roztomilá dívka zlehka houpala –

krok jeho uslyšela, zvedla hlavu líně,

z pod přivřených jí víček očka blýskala

a prohlížela hosta od paty až k hlavě.

V tom vyskočila náhle jako ptáček hravě

a na šíj se mu věsí, se smíchem ho líbá, –

ký div, že polibkům se rek náš nevyhýbá?

vždyť byly její rtíky sladké jako med.

„Oh, bratránečku drahý!“ rozpustile volá,

„což neznáš více Flory?“ – Mladík vzpomněl hned.

Když odcházel on odtud, byla děckem zpola. –

Však nevzpomínal dlouho, mysli v duchu pouze:

jak pěkná je a svůdná! – Ztrácí rozvahu

a beze slova posud stojí na prahu,

až hezká Flora sama pomohla mu z nouze.

„Tys přece hodný!“ řekla, „že jsi přijel k nám!

Teď na samotě naší veseleji bude!

Ó, na venkově, věř mi, nuda vládne všude –

Zda nebudeš se, drahý, u nás nudit sám?

Což takový pán z města, zvyklý na zábavy,

ten nenalezne u nás zalíbení snad.“ –

„Ne, nebojím se toho!“ vážně on jí praví,

„i život na venkově mnoho chová vnad, –

pak – tolik práce věru čeká tady na mne,

že nezbude mně chvílky, bych se nudit moh’!“ –

„Oj, práce!“ zasmála se, „škoda tvých tu vloh!

Snad budeš orat u nás?“ – „To mne málo leká,

i orat chci a kopat, potem kropit zem –

Ty divíš se, má zlatá? Jsem už rolníkem,

chci sám převzíti statek, sám chci hospodařit!“ –

Tu Flora zavzdychala, očka sklopila

a chvějícím se hlasem tiše pravila:

„Ó kéž se ti tu bude vždycky dobře dařit,

až my tu nebudeme!“ – Divně pohled’ na ni.

„Proč?“ ptal se rozpačitě. A hebounkou dlaní

si Flora modrá očka skryla vzdychajíc.

„Jak jinak?“ zašeptala, „sám tu budeš pánem

a poručníka věru nestrpíš tu víc!“ –

Pan Lubas přišel vskutku s podobným as plánem,

teď řekl jenom: „Pravda, stal se zbytečným,

však hospodyňky švarné tady spíše třeba –

což, zůstaneš tu, Floro?“ – Velkým okem svým

jen vděčně k němu hledla: „Tedy zůstat smím?

Ó, věrně chci ti sloužit jen za kousek chleba!

víc nepožádám ani, drahý pane můj!“

a zcela vážně jemu ruku líbat chtěla.

On rozpačit se uhnul, pravil: „Nežertuj!“ –

a dotekl se zlehka rtem jejího čela.

A Flora zasmála se, v ručky zatleskala,

pak rozpustile skočíc za ruku ho vzala,

a musil, chtěj neb nechtěj, spěchat za ní klusem.

Tak běželi jak děti tichou zahradou, –

on snažil se kol boků lapit družku svou,

však zapletl se jenom v jejím vlase rusém.

Tu vběhli ze zahrady náhle na dvůr statku.

Pan Lubas zastavil se v rozpacích a zmatku.

On myslíval, jak vážně na své panství vstoupí, –

teď přiběhl jak hošík. – Zda se neoloupí

tím o veškerou vážnosť u svých poddaných?

Jak mrzel ho ten Flořin rozpustilý smích!

Po dvoře rozhledl se kolem plaše trochu.

(Dvůr rozlehlý a širý, ale spustlý byl.) –

V tom strýc se zjevil tady a k nim přistoupil,

z úst dýmku nevzal, řek’ jen: „Nu, vítám tě, hochu!“

a dvakrát políbil ho. – Řečí nenadělal,

na snědé tváři jeho ležel stále mrak.

Vlas havraní i vous mu místy už se bělal,

a mluvil-li, vždy mhouřil pronikavý zrak.

Pan Lubas k řeči dlouhé po cestě se strojil,

teď nebyl s to, by slova v jednu větu spojil,

a když konečně trochu soudně myslit moh’,

byl samoten už v malém čistém pokojíku.

Tu mluvil k sobě dlouho – vybraný měl sloh –

o významu a váze toho okamžiku.

Však to už bylo dávno, dávno po večeři. –

Noc byla tichá venku. – Rek náš unaven

již marně s víček plašil dotěravý sen.

Co zdáti se mu bude? Sličná Flora věří,

že splní se, co prvně v cizině nám zdá se.

Pan Lubas na svém lůžku po tichu se smál:

„Co zdáti se mi může, nežli o tvé kráse?“ –

Však bůžek spánku divně s ním si pozahrál.

On viděl ve snu řeku velkou, rozzuřenou,

pokrytou lednou tříští a zažloutlou pěnou,

zřel v zakalené vlny, které temně řvaly

a vztekle břeh, kde stanul, kácely a rvaly.

Ten břeh byl jeho půdou, svým ho bránil tělem,

však vlny dorážely v boji lstném a smělém.

On viděl, kterak břeh se ve hlubinu ztrácí

a velké, pěkné štěpy s třeskotem se kácí,

proud odnáší je vírem, – hle, besídka tone,

s ní záhonečky květů i jasmíny vonné.

A dále proud se vtírá! sad už propad’ celý! –

Již do statku se vedral! – zdi se pozachvěly.

Ha! výstavný dvůr pěkný do proudů se řítí!

Vše utonulo ke dnu, – na povrchu zříti

jen strýce poručníka, – ten po proudu plove –

ó, ten se neutopí! – – Reka přemoh’ žal

a ve snu zoufale se nahlas rozplakal.

Však běda! běda! běda! Jaké hrůzy nové!

Shled’ mladou, sličnou Floru státi nad řekou

a vlny pod nohou jí půdu rvou a rvou, –

již břeh je podemletý – nad vodu se kloní

a marně rek náš ruce v dálku vztáhl pro ni, –

již klesá milka v proudy. Bože! výkřik divý, –

rek do proudu se řítí, – nevyvázne živý! – –

Na štěstí pro nás ale v tom se probudil. –

Spal věru hodně dlouho – jasný den už byl.

Když vyhled’ z okna, uzřel dole pěkný sad

a za ním jako děsný velikánský had

se Labe zatřpytilo. – Udržel se stěží,

by neklnul mu hrozně, – pěsti zaťal však

a ihned jinam rychle obrátil svůj zrak.

Sad, luka, pole, vše je zelené a svěží

a velké kapky rosné ještě v listech leží.

A na dvoře už živo. – Kohout jako rek

si vykračuje středem věrných slepiček

a holubi a vrabci o zrno se derou. –

Již dělníci se volně po své práci berou

a u vozů již stojí koně zapřaženi.

Pan Lubas zvedl hlavu. „Tedy vzhůru!“ – děl,

„již nastává i pro mne krušná práce denní!“ –

A jako hospodář už ke své chase šel. –

Strýc poručník jej všude kolem v polích proved’,

pan Lubas o všem tady moudře mluvit doved’,

byl potěšený velmi pěknou úrodou.

Strýc pro sebe jen temně do vousů si šeptal:

„Ó, do žní ještě dlouho!“ – „Jak?“ se mladík zeptal.

Strýc otázku snad jeho přeslech’ náhodou.

Když přišli potom k Labi, mladík náhle stanul

a do vln zahleděl se, zrak mu ohněm vzplanul,

děl: „Spoutám tvoje proudy, řeko divoká,

hráz vystavím ti pevnou, nezrušíš ji více!“ –

Strýc zasmál se a divně smích mu zkřivil líce,

„Ty pochybuješ?“ rek děl, vzdychl z hluboka.

„Což myslíš, že jsou na to síly naše slabé?“ –

A poručník jen pravil: „Inu, je to Labe!“ –

Pan Lubas zamyslil se. Při návratu však

již naproti mu zasvit’ Flořin jasný zrak

a chmury odletěly ihned s jeho čela. – –

Ó, blahé byly chvíle, kdy bloudili sami

po smaragdových mezích, sadem, lučinami.

Tu řekl často k sobě: „Jsem tu šťastným zcela!“ –

Však při tom nezapomněl na svůj úkol velký

a řeka jeho sílu brzo poznat měla!

sám přípravy už konal s pravou pílí včelky.

A dělníků pak zástup najal v krátkém čase

a s důrazem se ihned práce uchopil. –

Což! – úroda je pěkná, vše mu vrátí zase,

byť nějaký snad tisíc v Labi utopil.

Hráz pevnou stavět počal. Nech ať řeka ječí,

teď sotva někdy více břehům ublíží! –

Pan Lubas spokojený k práci dohlíží. – – –

Byl nejlepší čas také tehdy k senoseči. –

Tu náhle širá řeka rudnout začínala

a prudčeji své vlny proti břehům hnala.

A když pan Lubas z okna ráno pohleděl,

vše bylo zatopeno – luka, pole, sady, –

i na dvůr kalná voda plížila se všady.

Svým vlastním očím sotva víru dáti chtěl

a k poručníku chvátal „Co to značí?“ děl.

A strýc jen kývl hlavou: „Inu, je to Labe!“ –

Tu rek náš dupl nohou: „Činí často tak?“ –

Strýc udivený upřel naň svůj přísný zrak

a rty mu zachvátilo jakés chvění slabé:

„Vždy za několik roků úrodu nám zhubí!“ –

Pan Lubas jenom cosi hučel mezi zuby,

pak mrzut vešel na dvůr. Labe stoupalo,

už k domovnímu prahu skoro sahalo.

Náš mladý hrdina mu směle hrozil pěstí.

„Ó, nelekám se tebe, zkrotím sílu tvou!“

a prudce dupl sobě, – ale na neštěstí

jen kaluž rozstřikla se jemu pod nohou.

Tu zahled’ hezkou Floru. Jako děcko malé

si hrázku z bláta staví na pokraji vod

a zdá se, že ji těší hra ta neskonale.

„Co značí to?“ děl rek náš, – ale neuhod’.

Tu pohleděla k němu dívka čtveračivě

a „Pojď mně ku pomoci!“ prosila ho živě –

„Toť zábava je divná!“ s úsměvem jí praví

a ona hlavinku svou hrdě pozvedla:

„Chci spoutat pevnou hrazí“ – řekla – „proud ten dravý,

dál nesmí! moje vůle v cestu se mu staví!“ –

Tak dobře na reka si hráti dovedla,

když dupla nožkou o zem, ručku zatínala,

že na rty jeho úsměv maně vyvolala.

On rameny jen krčil, ale rmutné Labe

se leklo její ručky malinké a slabé

a zpátky ustupovat počlo poznenáhla,

až do starých se břehů zase voda stáhla.

Však na polích i lukách zbyla spousta jen.

Pan Lubas mnohou chvíli prostál zamyšlen

nad polem zpustošeným, loukou zaplavenou,

a jestli k Labi zbloudil, marně tajil vzdech.

Tu vír se dravý točí pokryt bílou pěnou

a jako smích to šumí temně ve proudech.

Kde hráz je, kterou spoutat zločinou chtěl řeku,

na důkaz, že jen člověk pánem přírody?

hle, vlna vráží na ni v nenasytném vzteku

a kámen za kamenem padá do vody, –

a v proudu vře to vírem, klokotá a šumí.

Je posměch to či hrozba? rek náš nerozumí

a nechce rozuměti. – Vztýčil hlavu zas,

děl: „K práci! k práci! k práci! pokud ještě čas!

mou vůli nepřelomí věru proud ten dravý!“

Zas na břehu je živo. – O závod se staví

a rachotem a křikem přehlušen je zcela

i šum a sykot řeky, třeba hněvem vřela. –

Však na večer, když dělník unavený prací

ku svému krbu, k dětem, k ženě své se vrací,

ruch živý náhle ztichne, břeh je opuštěn, –

tu zaburácí proudy ve večerním tichu

a sykot vírů zcela podobá se smíchu.

V tu dobu podél břehu rek náš mladý jen,

sám bloudí v zadumání, – jemu smích ten platí

a jemu platí také posměch Flory pěkné.

Sem přicházívá někdy naň se podívati. –

„Chceš s Labem válku vésti?“ čtveračivě řekne.

„Ó, vždyť to marná práce! Spoutati se nedá.

Je Labe jako srdce, samo směr si hledá,

zde vírem vře a bouří, – krotne o krok dále,

tu mezi křovinami polehku se prýští

a stéblu již se vyhne, – jinde ani skále,

s ní zápasí a vztekem ve pěnu se tříští.

Uprostřed proudů samo ostrov maně tvoří

a jinde nenasytně břehy rve a boří.

Je marnou tvoje práce, marně hráze stavíš,

již zítra pobourá ti, s námahou co spravíš.

Je těžko opanovat proud ten zdivočený,

tak těžko skorem, jako vládnout srdcem ženy!“ –

Pan Lubas usmívá se, domýšlivě řekne:

„Můj filosofe slíčný, pravdou vše to jest,

však mne to nepoleká! – pokusím se přece

a přísahám ti, Floro, pevně na svou čest,

že spoutám divou řeku, nechať kypí vztekem,

i srdéčko tvé hrdé bohdá ochočím

a nechať třepetá se, bude přece mým!“ –

Tak šeptal okouzlený lahodou a vděkem

své sestřeničky milé, – pohnutím se rděl

a chvějící se rukou jal ji kolem boků.

Jen přimhouřila zraky, v modrém jejím oku

cos zaplálo tak, jako bludička se třpytí,

a po rtíku jí jenom úsměv přeletěl, –

pak nechala se volně na tvář políbiti.

Pan Lubas neustoupil, dokázal, co chtěl. –

Hráz vystavěna byla, Labe rozpěněné

teď marně svoje vlny proti břehům žene

a hučí ze hluboka v malomocném vzteku.

Teď s úsměvem jen patřil na šumící řeku

a s úsměvem jen říkal Floře líbezné:

„Hleď, kterak tato divá, nezkrocená řeka

přec poddat musela se práci vítězné,

vzdor její bezvýsledný pramálo mne leká!

A srdce tvoje plaché? přiznej se, mé zlato,

že v lehká pouta lásky také už je jato!

Tvůj smích mne neomýlí a vzdor nezalekne!

já vyčetl to dávno z modrých oček tvých:

Tys mojí! Mojí! Floro!“ – Čekal, co mu řekne,

však na rtu jejím zvonil jenom bujný smích.

Co zbývalo mu tedy, nežli beze slova

ji zulíbati stokrát a zas počít znova. –

A Flora roztomilá ani neodpírá.

To na podzim už bylo. – Do houfů se sbírá

už přeletavé ptactvo hledat nových sídel

a pod mlhavým nebem v tichu noci chladné

se často ozve šumot neviděných křídel.

Sad žloutne ponenáhla, trávník schne a vadne

a víc a více listí denně na něj spadne. –

Pak přišly mhy a deště, zem se v bahno mění. –

Na dvoře živi byli jako ve vězení

a jeden na druhého bál se promluvit.

Pan Lubas po dny celé na oblohu hleděl

a na rtu se mu časem trpký úsměv kmit’,

však co sobě myslil, nikdy nepověděl.

A strýček o počasí s velevážnou tváří

psal poznámky si denně v sešlém kalendáři.

I roztomilá Flora někdy u zrcadla

si hebkou, měkkou bradu ve dlaň lehce kladla.

Vlas v neladu jí pěkném padal do čela,

tvář jeví smutek, který otrávil jí duši,

a slzy mocí jenom ještě zdržela.

A zrcadlo jí praví: „Pěkně ti to sluší!“ –

Tak zastihl ji jednou i náš mladý rek.

Ač v zrcadle ho shlédla, nehnula se ani,

až na šíj přitiskl jí vřelý polibek.

Tu jako holubička, když ji lovec raní,

hned zachvěla se celá, chtěla prchnout snad, –

však neměla dost síly. – Jenom po něm točí

své velké, jasnomodré, uslzené oči.

A rek náš jako hříšník na kolena pad’.

Tu hnuta útrpností trochu usmála se,

„Co činíš?“ zašeptala. „Jaks mne polekal!“ –

a počala se chvěti jako lístek zase,

když malou její ručku do svých dlaní jal.

„Buď klidným!“ rozkázala. – „Budu!“ odpověděl,

„tak dlouho, dokud na mne nepohledneš jen!“

U její nožek nízko na stupátku seděl,

k ní zdola oči zvedal, blahem unesen.

Však její pohled smutný zbloudil ku okénku.

Hu! chladný vítr s deštěm doráží naň z venku.

A dívka zavzdychala; „Stále ve vězení!

Ó, jak je smutno tady! V zámek zakletý

náš opuštěný dvorec pomalu se mění.

Stín věčný na něm leží, smutek jen tu sídlí,

kýms kouzelníkem krutým všady zasetý.

Kol okna nezašumí ani ptáče křídly

a lidská duše nejde kolem našich dveří.

Je smutno, pusto tady, smutno v srdci mém,

kdo nezakusil toho, nikdy neuvěří!

A přece vím, že blízko jiná, lepší zem,

kde jiný, lepší život, kde je rozkoš bytem,

kde vesele zní hudba a kde v letu hbitém

se mládí bezstarostné vznáší, proudí, hýří!“ –

A v modrém jejím oku zornička se šíří.

Pan Lubas okouzlený chvěl se divným citem,

hled její naň zas padl, rozumu ho zbavil.

A k srdci ruku tiskna, s pathosem jí pravil:

„Ó princezno má zlatá, která kouzlem zlým

jsi v našem zámku smutném uvězněna krutě,

své oči vlhké osuš a věř slovům mým:

Já vysvobodím tebe! odtud unesu tě

do blaženého kraje, kde je rozkoš bytem,

kde vábivě zní hudba, všady veselo je,

kde ve střevíčku zlatém, při valčíku hbitém

se v kole vznášet bude drobná nožka tvoje!“ –

V tom právě vešel strýček, – stanul blízko dveří

a reka i svou dceru přísným okem měří.

Však kývnul jenom hlavou a odešel zticha.

Vždyť hezká jeho Flora, jeho skvost i pýcha

už není malým děckem, by ji hlídat musil

(a bylo by to těžké, už to také zkusil.) –

Pan Lubas sliby svoje plniti se jal.

Jak trochu oschly cesty, po městech ji vozil,

kde rozkoš byla bytem a ples zazníval,

i sebe větších útrat pramálo se hrozil.

I hvězdy s nebe možná byl by pro ni snes’. –

On otrokem byl pouhým, ona jeho paní.

Však s jakou pýchou všady za to patřil na ni

a chvěl se tichým blahem ukryt v koutku kdes,

když vznášela se v kole jako motýl skvělý

a očka její plála, tváře se jí rděly.

Ó, srdce chvělo se mu nadšením a touhou!

Tak blaze prožil skoro celou zimu dlouhou.

Však náhle jeho štěstí počlo kalit cosi. –

Za poslem posel jemu bílá psaní nosí, –

v nich – sami uhodnete. – Byla neúroda,

vše pěkné naděje mu vzala velká voda

a mnoho potopil sám v divé proudy říčné.

Pak rozmary a hračky jeho Flory slíčné – –

Nu, řekněm raděj zkrátka: dluhy platit měl,

však poraditi sobě věru neuměl.

Ó, svoje dluhy platit! to zní prosaicky!

pan Lubas v pokušení ani neupad’ – –

vždyť z nesnází mu pomoh’ hodný strýček vždycky.

Však jiný červ se jemu v prsa mladá vkrad’.

A podoben byl zcela úředníčku z blízka,

jenž zlatý skřipec nosí, frásemi se blýská.

Za hezkou Florou jemu toulává se všade,

jej vyrušuje ze sna, z prsou klid mu krade.

Na plesu jenom s ním se hravé děvče baví,

jen spolu dovádivě, sladce šeptají,

jak květy dva se kloní k sobě jejich hlavy,

ba často se jim zdaří, s očí všem se ztratit

a v koutku na pohovku sednou potají – –

a bratránkovi zbude večeři jen platit.

Ó, jak mu oko plane, kterak hněvem bledne,

když za vějířem hravým pospolu je shledne,

hruď zvedá se mu hněvem, div se nerozskočí,

však hezká Flora jenom směje se mu v oči! –

Už panování zimy ku konci se chýlí,

i těžký závoj mlhy nad krajem se zdvih’

a slunce prokukuje, – taje zvolna sníh

a ledu pouta těžká pozbývají síly.

A proudy vrou a kypí, s třeskem puká led. –

Pan Lubas k Labi patří, klidný na pohled,

pak zase hezkou Floru mlčky pozoruje. –

Den pošmourný je, nudný, vichr v okna duje

a každý pohled Flořin v prsa mrazí skorem.

Pan Lubas marně prosí, marně lichotí:

„Mé zlaté dítě, milé, co se stalo ti?“ –

Hezounká Flora mlčí s utajeným vzdorem,

až sešpulí pak dětsky svoje rtíky pěkné:

„Chci do plesu dnes jeti!“ rozmazleně řekne.

A rek náš kysele se usmál tomu jen.

„Ne, nedovolím! nikdy!“ pravil rozmrzen

a ve tvář její pevně upřel pohled žhavý:

„Ó vím, co tam tě vábí! Hejsek dotěravý! –

Dnes ukaž, jak si vážíš věrné lásky mojí –

či mám snad zapomenout? sama rozhodni!“ –

Hoj, tekly její slzy pravou povodní,

však rek náš nepohnutý jako skála stojí,

a nechať Flora vzdychá, lichotí a prosí,

on negalantně hučí do vousů jen cosi,

a když už do mdlob padlo ubohé to dítě,

on nepohnul se ani, by ji aspoň zved’,

ač svůdně ještě hledla po něm naposled,

a raděj prchal od ní očíma jen svítě

a ještě jednou volal: „Nepovolím dnes!“ –

Prch’ do pokoje svého, na pohovku kles’

a zahleděl se oknem ku divoké řece.

Zřel, kterak o hráz jeho tam se tříští led.

„Nuž uvidíme!“ pravil, hrdě čelo zved’,

„zdaž vůle má i síla odolá tu přece,

či opět bez odporu všemu povolí,

těm rozbouřeným proudům, dívčí svévoli!“

Noc probděl celou skorem, – sotva svitl den,

ku břehu Labe spěchal. – Hráz tu pevně stála. –

Pak ku dvoru se vrátil vesel, spokojen. –

Hle, Flora vítala ho, – jak se krásnou zdála!

po vzdoru v její tváři neshled’ ani stopy.

On rozpjal náruč po ní, její ručku chopí

„Nuž!“ usměvavě praví: „tys mi jednou děla:

Chceš s Labem válku vésti? marná práce zcela!

Je těžko opanovat proud ten zdivočený,

tak těžko skorem, jako vládnout srdcem ženy.

Hle, já jsem Labe spoutal a tvé srdce mladé

si samovolně pouta na křidélka klade.

Tys poslechla mne včera, – věru důkaz skvělý!“

A Flora pokojně mu na to pravila

a při tom trpký úsměv chytře zakryla:

„Aj, odpluly už ledy? Hráze vydržely?

však přijde-li proud větší, zdali nepovolí?“ –

A nevínně hled klopí a zástěrku žmolí. – –

Již v zelený se pažit zvolna vpily sněhy

a rákosiny bujné vroubí labské břehy.

Zas nad močály kachny těžkým křídlem plují

a vlašťovice hbité z Labe pijí v letu

a nad hladinu rybky směle vyskakují.

Je všude plno zpěvu, všude plno květů,

je jaro, jaro tady! – A náš hrdina

víc dluhů má a Flora více milovníků.

Jí starý úsměv hraje na růžovém rtíku,

pan Lubas však si přece smutně vzpomíná,

že býval kdysi jiným sladký úsměv ten, –

dřív jemu jenom patřil, – ale nyní – nyní –

Ó, teď se opojují jeho medem jiní

a při tom střídají se skoro každý den.

Náš hrdina se jenom stínu podobal,

tak hryzl ho a mučil neúkrotný žal. –

Však divno! strýci šlo teď všechno velmi k duhu.

Zas k senoseči čas byl, – po kvetoucím luhu

již tu a tam se leskly naostřené kosy.

Však obloha se chmuří, stálý deštík rosí

již posekané řady, – ve příval se mění,

jenž podle zdání nechce ustát nikdy snad.

Mrak černý jakoby se k samé zemi klad’

a Labe temně hučí a vírem se pění

a protí příkrým břehům rudé vlny hází.

Hle, roste, dme se divě kolem pevných hrází

a přes ně vylévá se, kus za kusem boří

a do hlubiny snáší prudkým útokem.

Hráz beze stopy mizí v proudu divokém,

kde stávala, jen víry ječivé se tvoří.

A již se proudy valí lukami i polem,

již obklopen je dvorec vodou kol a kolem. –

Však přes ni láska přece najde pěšinku!

Pan Lubas umučený láskou svou i bolem,

dnes prožil věru mnohou krušnou hodinku.

Již ráno viděl, kterak známý hejsek mladý,

než vystoupila voda, blízko bloudil tady,

až v sadě pode stromy ztratil se mu pak.

Po chvílce na to uzřel bystrý jeho zrak,

jak roztomilá Flora z domu vyšla hbitě

a kolem sebe hledíc velmi ostražitě,

své sukynky si zvedla, že až nožka malá

se ve střevíčku útlém mihla pod nimi,

přes kalužiny k sadu kvapem ubíhala.

Pak pěšinami zřel je brát se různými

ve stínu starých štěpů ku besídce známé,

až zmizeli v ní oba. – On se zachvěl jen. –

A viděl též, jak hráze labský proud mu láme

a na břeh vylévá se zpěněn, rozzloben.

Dnes on však nedbá toho. Hádá jenom v duchu,

co v altánu se děje? Častokrát mu k uchu

s té strany slabý větřík divný šepot nese, –

je divokých to proudů utajený jek,

či v altánu se ozval sladký polibek?

Ó, jak se jeho srdce tajnou hrůzou třese!

Však rekem byl, a proto zaťal zuby v ret,

by ani povzdech slabý přes ně neulét’.

Ke stolu pevně přistoup’ a z ozdobné skřínky

vzal bambitky dvě nové, zkoušel zámky jich

a zcela lhostejně je vážil na dlaních.

Pak mimovolně upad’ v temné upomínky,

zrak počínal mu vlhnout, – položil zpět zbraně,

sed’ ke stolu a stále pohlížeje na ně,

vzal péro své a počal s pílí nevšední

psát pevnou rukou svoji vůli poslední.

Však sotva krásopisně napsal řádek prvý,

víc nedovedl spoutat roj svých myšlének.

Ve hněvu pérem hodil: „Dětina jsem!“ řek’.

A v duchu viděl sebe zbroceného krví,

a viděl hezkou Floru, jak se nad ním shýbá,

jak na chladnoucí čelo v zoufalství ho líbá.

A slzy její ještě na chvílku ho budí.

On otevírá oči, hledne na ni jen

a šeptá: „Odpouštím ti! byl to krásný sen!

Já miloval tě mnoho. – – –“ A na její hrudi,

v níž zoufalostí divou srdéčko jí buší,

jak oběť lásky věrné vypouští svou duši.

Ó, jasně vidí Floru, kterak u mrtvoly

si vlasy rve a sténá, až ho srdce bolí.

Je líto mu jí skorem, praví však jen temně:

„Jsi, nevěrnice svůdná, sama vinna tím!

až ve hrob položí mne, nechoď více ke mně

a z klidného mne spánku neruš krokem svým!“

Byl odhodlán, že zemře smělou smrtí pro ni,

sám při souboji soku ňadra nastaví, –

však Flora nad mrtvým se aspoň v žalu skloní

a snad i s nápisem mu pomník postaví.

Pod jeho hrudí vírem myšlénky se honí

a vzpomínky jak mračna jdou po jeho čele.

A vzpomněl na své mládí, na své plány smělé

a bylo mu tak trochu líto mladých let,

však nad ostatním zkřivil pohrdavě ret.

A vzpomněl na svůj statek, na pole i luhy,

na rozvodněnou řeku i na svoje dluhy.

A z nenadání žárem zraky jemu planou

a v prsou cítí touhu posud nepoznanou.

I třesoucí se rukou péro znova chytí

a verše psát se chystá prvně v živobytí – –

(jak Lenský v „Oněginu“ kritikové řeknou.)

A byl by možná rázem napsal báseň pěknou,

v tom strýčkův hlas ho náhle ze sna probudil.

On mimovolně pustil z ruky péro na zem,

sáh’ k ňadrám si, kde srdce zachvělo se mrazem,

a vražedné své zbraně opatrně skryl.

Šel, kam ho strýček volal, – krev mu v žilách vřela.

Měl ve přízemí strýček temný pokojík,

kam sotva jednou za rok pohled slunka vnik’.

Však poručník jen říkal: „Ó, mně stačí zcela!“ –

Tam celé dny a noci on dlel skromně, tiše, – –

prý, aby nepřekážel. – Ale někdo řek’,

že poklady tam hlídá a přebírá spíše.

Když v jizbu tuto vešel mrzutý náš rek

a jeho oko zvolna pološeru zvyklo,

shled’ neznámého hosta sedět u stolu;

se strýčkem obědvali svorně pospolu.

Hned podezření temné v duši jeho vzniklo:

„Ha!“ k sobě pravil, „věru toho pána znám,

toť – hlavu vsadím na to – z města notář sám!“ –

Ten od talířů plných nepozvedne hlavy

a nevidí, kdo vešel, ani nepozdraví,

jen kyprá nožka husí svádí ho a baví.

Strýc také ani slova, – hlavou kývá jen. –

„Co značí vše to?“ ptá se rek náš udiven.

A: „Milý hochu!“ strýček naposledy praví,

„víš, kterak smýšlím s tebou vždycky upřímně.

Chci upřímně ti také pravdu pověděti, –

hm, – povím, ačkoliv to velmi bolí mě, –

hm, – zpívají to ptáci, kde jen který letí, –

tys prodlužil svůj statek, jmění rodinné,

již lichváři tě pevně ve svých drápech mají

a kořisti tak slibné sotva dřív se vzdají,

než ve spárech jim děsných zvolna zahyne.

Ó nikde, hochu, tobě spása nekyne!

Však z rodinného statku dravcům ustoupiti

to zločinem by bylo! – Moji radu slyš!

jen listinu mi tuto pěkně podepiš

a já chci dravcům opět kořisť vychvátiti.

Jen podepiš, můj hochu, – je to postup statku –

mně postoupit ho musíš, jiná pomoc není.“ –

Pan notář od stolu jen zpola zvedl zrak

a okusuje kůstku, pravil sladce: „Tak!“ –

„Ne, nikdy! nikdy! nikdy!“ zvolal v rozechvění

pan Lubas hlasem velkým. – – Ticho bylo chvíli. –

Strýc usmíval se pouze a pan notář jen

se nad plničký talíř hlouběji zas chýlí.

Pan Lubas oddychoval, – pracně sbíral síly

a marně namáhal se smutný ztajit sten.

A jal se temný pokoj měřit rychlým krokem.

Kol ticho. – Prudký deštík bije do oken

a kolem hlavy reku bzučí mouchy jen, –

či pod čelem to bzučí myšlének mu roje?

On po podlaze těká zakaleným okem.

V tom vidí, vidí – přes práh pode dveřmi, zticha

se slabý pramen vody dere do pokoje.

On stanul ustrnutý, – hledí, sotva dýchá. –

A pramének ten roste, – za ním druhý vnik’

a po podlaze voda rozlévá se kolem.

„Co znamená to?“ mladík udivený vzkřik’.

Strýc nepohnul se ani za dubovým stolem

a neohled’ se skorem, řekl klidně: „Labe!“

Pan Lubas nemoh’ ztajit povzdechnutí slabé. –

A strýc se usmál jenom: „Nuže, sám to zříš!

zas potopena v Labi úroda je celá, –

co zbývá tobě nyní? – Nuže, podepiš!“ –

A notář od stolu jen zpola zvedl zrak,

rty utíraje sobě, sladce řekl: „Tak!“ –

Pan Lubas vrtí hlavou, ale s jeho čela

pot pomalu se prýští. – „Nikdy!“ temně vzkřik’.

V tom nový silný pramen do pokoje vnik’

a po podlaze voda všude rozlila se

a výš a výše stoupá. – Ticho kolem zase.

Šum divé řeky z dálky slyšet chvilkou jen

a liják neustálý bije do oken.

Dál roste v jizbě voda. – Všichni naši milí

se před ní krok za krokem na stůl uchýlili. –

„Nu, podepiš, můj hochu!“ strýček znova nutí.

Pan notář jenom talíř před potopou chrání

a pochutnává sobě s dvojnásobnou chutí.

A sotva od talíře zpola zvedl zrak

a okusuje kůstku sladce pravil: „Tak!“

Však rek náš zarmouceně svoji hlavu sklání,

jak bědná oběť, kterou na popravu vedou.

Jen trpký úsměv přelét přes líc jeho bledou,

když donutil ho strýček, aby péro vzal, –

nu – konečně co dělat? – Přece podepsal

a hodil péro na stůl k nohám panu strýci.

Chtěl peprného cosi ještě jemu říci,

však slzami se jenom zakalil mu zrak.

Pan notář kývl hlavou, řekl sladce: „Tak!“

A strýček jen si oddych’, usmívá se tiše.

Však v tom se rek náš mladý vztýčil najednou

a stud a hněv a lítosť v jeho duši vrou

a hruď mu bolesť svírá, takže sotva dýše

a leká se, že náhle strop se na něj řítí.

Vše zdá se mu tak cizím, neznámým tu býti.

On není na svém statku! cizincem tu pouhým.

A ulevil své duši těžkým vzdechem dlouhým.

„Pryč!“ vykřikl a všechno: „Pryč!“ naň tady volá.

Co pro něj tady zbylo? Řekl: „Konec všemu!“

Se stolu na zem skočil. – Pod nohama jemu

jen rozstříkla se voda. Ke dveřím se brodil

a strýček pohledem ho k prahu doprovodil.

A rek náš vyšel. – Venku uvítal ho příval.

On bez citu jen v dálku před sebe se díval

a k čelu tiskl, šílen, zaťaté si pěstě.

Již voda zaplavila dokola kraj celý,

jen někde vyšší meze nebo kámen v cestě

z vod vyčnívaly posud. – Stromy potápěly

už svislé větve svoje do zkalených vod. –

Kam jít? Náš hrdina se ještě nerozhod’.

V tom šumot labských vírů doletěl až k němu.

On sklopil hlavu, řekl: „Pravda! Konec všemu!

Tys, Labe, zvítězilo, vzdávám se ti již,

vše vzalo jsi mi, – chceš-li, mne též vezmi spolu,

mou bolesť nevýslovnou nejdřív zahojíš!“ –

I na Floru si pěknou vzpomněl v tichém bolu

a zamlčeti nemoh’ povzdechnutí slabé:

„I tu mi tedy vzalo nenasytné Labe! –

Co vzalo, nenavrátí, – slzy nepomohou!

Mne také vezmi s sebou!“ – A nejistou nohou

tam ubíral se, odkud temně zazníval

šum divých labských vírů. – Zakaleným okem

se na rozlitou vodu před se zadíval

a hloub a hloub v ní klesal skoro každým krokem.

V tom zdálo se mu, že se v trpký mění smích

ten šum a hukot divý proudů zpěněných –

a zdá se mu, že slova slyší ze hlubiny:

„Hoj, Flora? Floru tu si vezmi zpátky jen!“ –

A ze sadu v tom k němu zalét’ výkřik jiný.

On ohledl se ihned, trochu rozechvěn,

neb její hlásek poznal, druhdy mu tak milý.

A besídku zřel kolem vodou zalitou,

už nad stupně až její vlny vystoupily

a na stěny už hází žlutou pěnu svou.

Hoj, hrdličky dvě plaché tam se polapily!

Ve blahé, šťastné chvíli málo dbali as,

že Labe rozbouřené roste výš a výše. – –

Ó, v cukrování sladkém větrem letí čas

a tlukot srdcí vlastních poslouchali spíše,

než hukot a šum vody kolem svojí skrýše.

Však vzbudili se přece ze snů blažených

a v šatečkách svých pěkných, bílých jako sníh

ven Flora vyskočila hravou nožkou svojí, –

ven do zátopy kalné. – Ó, jak hrůzou vzkřikla,

když ve střevíčky její chladná voda vnikla!

A bledá, uděšená, jako socha stojí

a zpátky nerada by, – ku předu se bojí.

A hejsek zsinavělý sotva smyslům věří

a chvěje se a pilně hloubku vody měří.

Než konečně, co platno? zůstat možno není,

jen do zátopy labské směle, bez prodlení!

Tak ke dvoru se brodí v proudech zkalených

a kalná, žlutá pěna stříká kolem nich.

Ó, kterak roztomile jim to spolu sluší!

Je voda kol nich všude, voda pod nimi

a s oblohy se leje proudy valnými.

A koketněji, nežli sama chce a tuší,

si šatečky své bílé hezká Flora zvedá

a nožkou obezřele pevnou půdu hledá.

Náš hrdina se zasmál z celé duše svojí.

A smích ten zachránil ho. – Zjasnil se mu zrak

a před ním rozprášil se neprůhledný mrak.

Hle, na kraji až břehu nad hlubinou stojí

a u svých nohou skoro divé víry zočil.

A vlna vlnu honí, hučí proudy děsné, –

jen jeden krok a navždy do propasti klesne. –

Jen jeden krok mu zbýval, – on však nevykročil.