Labe. (II.)

Šel do Prahy a znova počal studovati. –

Však tady jeho stopa na dlouho se tratí, –

utonul v proudech žití. – Zda kdy vypluje?

Proud labský zatím dále břehy podemílá.

Je hrůzná jeho práce, děsná jeho síla –

a zločinné se Labe tajně raduje,

když pokrytý břeh zvolna do vln se mu kácí.

Tu v hloubi zahučí to a vír zpěněný

divoce roztočí se, – v něm se rychle ztrácí

květ luční s kolmým břehem spolu stržený.

Dál klidně ubírá se řeka lupu lačná

a v jejich kalných vlnách zrcadlí se mračna

i ptactvo, které v hejnech přes oblohu pluje,

i vážka, která s břehu na břeh poletuje.

V nich shlížejí se v dumách staré topoly

i olše podemletá, visíc nade hloubi,

vrb řada, která v lukách místem břehy vroubí,

je chráníc proti proudům a jich svévoli.

A z houští zde a onde lidské tváře hledí. –

To rybák nehnutě tam nade břehem sedí,

prut dlouhý v rukou drže, brvou nehne ani, –

tvář jeho opálená, pot vyvstává na ní,

roj komárů kol bzučí, ssaje jeho krev.

On nebrání se, mlčí, neví, co je hněv, – –

tak sedět život celý, svatým byl by věru!

Však mají labské břehy také zákoutí,

kde ticho je a milo. Letních za večerů

je příjemno sem někdy s loďkou zaplouti,

ve stínu svěžích olšin na člunu se houpat,

či shodit těžké šaty a v proudech se koupat.

Znám jedno místo pěkné. – Po obojí straně

břeh okrašluje mladý lesík dubový.

Zde Labe zatáčí se, – proto zdá se maně,

tok jeho že tu končí v šeru stromoví,

že jezero tu tvoří skryté v hustém lese.

Zde mrtvé skorem ticho. – Z písku někdy jen

se náhle s křikem teskným bílý racek vznese. –

Když na západě hasne pěkný letní den,

tu na břehu se zjeví mladá, svůdná víla,

na písku v mělké vodě brodí se jak dítě

a v proudu sněhem svítí její nožka bílá,

tak svěží, roztomilá! – Běda tomu však,

kdo nezakreje sobě rukou rychle zrak!

Rusalka vábná lapí v čarovné ho sítě,

z nichž do smrti se věru nevyplete více! –

Tak nedávno se stalo panu notáři. –

Šel kolem, stanul maně zarděn ve tváři

a malá očka jeho divně blýskajíce

jen kouzlaplný zjev ten pilně sledují,

by neušlo mu žádné rusalčino hnutí.

A z prsou vydralo se jemu povzdechnutí:

„Ó, Floro!“ šeptal k sobě, „tebe miluji!

Mou musíš býti! Dixi! moje slovo platí, –

svatební smlouvu zdarma napíšu ti sám!“ –

Pak spokojen se počal sladce usmívati

a volnosť úplnou dal vlastním myšlénkám.

By nebezpečná víla zde ho nezahledla,

po tichu spěchal odtud, zpět se ohlížeje.

Ke dvorci známému ho polní stezka vedla, –

čím dál, tím rychleji šel, cítil, že se chvěje.

Ve vratech dvora pravě Flořin otec stál.

Na snědé tváři jeho divný úsměv hrál,

když za ruku jej lapil notář rozechvěn

a ruku jeho dcery sobě vyprošoval.

Z úst dýmku nevzal ani, hlavou kýval jen

a jako v oblaku se v modrém dýmu schoval.

Řek’: „Dobře! Smluvíme se!“ Smluvili se tedy, –

o věně ovšem nejdřív. – A v tom labská víla,

hezounká Flora z toulky zpět se navrátila.

Pan notář sklopil oči rozčilením bledý

a statkář, otec její, zcela chladně děl:

„Jsi zasnoubena, dcero!“ – Flora zvedla zrak,

a kam má pohlednouti, ženich nevěděl,

jen prudce kývl hlavou, tiše pravil: „Tak!“

Nevěsta jako dítě jen se smála všemu,

proč při tom sladkém smíchu teskno bylo jemu?

Námluvy ukončeny. A za krátký čas

šli spolu od oltáře. Velkolepý kvas

den slavný zakončoval. Ženich blahem záře

se chvěl a uzardíval, láskou celý spit,

od mladé žínky na krok nechtěl ustoupit

a líbal její ručky, hladil její tváře

se vzdechem sladkobolným na rtu rozechvěném.

Však mohl radovat se! Švarná žínka věnem

dvůr celý přinesla mu věru pěkné ceny,

s pozemky úrodnými, dluhy nestížený.

Jen otec její malý výměnek tu měl:

v přízemí pokoj těsný, v kterém dříve býval,

když mladý Lubas tady hospodařit chtěl. –

Ve dvorci hody byly. Gratulací příval

museli snášet nejdřív mladí manželé.

Pak smích jen bylo slyšet, žerty veselé

a zvučný cinkot sklenic, který rozehříval.

Společnosť kolem stolů byla velmi skvělá,

vždyť z města přijela sem městská rada celá. –

A stále veseleji kolem bylo tu, –

přípitky zanikaly v hlučném šumotu.

Drůžičky roztomilé, uzarděné v líci,

kol stolů vybíraly dárky pro „Matici“.

Duch vlastenecký ovál společnosť tu všecku,

jen strýček z Kutné Hory mluvil po německu.

Nevěsta spanilá se sladce usmívala, –

když nejhlučněji bylo, potichounku vstala,

do sadů vyšla sama. – Letní večer byl,

za lehké mráčky hned se plný měsíc kryl

a opět skrze stromů husté lupení

zář jeho v šero sadů padla na pěšiny,

před nožky mladé paní, která ve snění

šla zvolna ku besídce. – Světlo tak a stíny

i v její duši mladé zápasily spolu.

Jak těšila se dlouho na den svatby svojí

a přec jí v pohár štěstí padla krůpěj bolu,

o vlastní budoucnosti dumá v nepokoji.

Hebounké čílko počlo chmůrami se krýti

a tajná slza někdy očka ovlaží

a lehkou mysl tíží jakés závaží

i její krok se zdá teď mnohem těžším býti. –

V besídku vešla v dumách. Uvnitř temno bylo.

V pohovku rákosovou sedla znavená,

v klín poklesly jí ručky, srdce zabouřilo,

rty křečovitě svírá bolesť tlumená. –

Dnů mládí bezstarostných, volných, veselých

vzpomíná mladá paní, – škoda, škoda jich!

Co osud pro ni chystá? co ji dále čeká?

zavírá smutně očka, života se leká.

Skrz husté mříže větví, které okna kryly,

vnik’ do besídky náhle paprsk měsíce,

pad’ na bílé jí čelo, na rtík, na líce,

chyt’ v kadeřích se hebkých. – Zjev to roztomilý!

Tma čirá vládne kolem, jenom hlava její

plá jasně krásou svůdnou v luny svitu hravém,

jak obraz vykouzlený na pozadí tmavém.

Noc, temná noc je, tichá! Sotva hlasitěji

zavane větřík někdy a větve se chvějí.

Je možno v tichu slyšet, kterak roste tráva,

jak nedaleko Labe břehy ohlodává

vlnami svými zrádně lehtajíc je stále,

tak, jako víla labská kořisť ubohou. –

Smích hrdličí v tom ze tmy zazněl nenadále

a slyšet suchý písek chrastit pod nohou.

Dam několik to spolu prochází se v sadu

a Flora slyší všechno, co si vypravují. –

Z nich jedna praví: „Věru, sotva pochopuji,

proč nepřišla k nám Flora aspoň na poradu.“ –

A druhá na to šeptem: „Notáře si vzít!

vždyť ona lepší štěstí mohla učinit.

To věru titul malý: paní notářová!“ –

A všechny zasmály se hlučně na ta slova.

„Ta nebude as nikdy patřit mezi nás, –

že, paní doktorová?“ jiná praví zas.

„Tak, paní purkmistrová!“ druhá odpovídá,

„vždy líšiti se bude, jak od zlata slída.

Ni počítat se nesmí mezi honoraci!“ –

„Ne, nikdy, nikdy, nikdy! nesvolíme k tomu!“ –

Dál od besídky zašly, smích se v tichu ztrácí,

šum Labe slyšet jenom, šelestění stromů.

V besídce temné zazněl těžký, smutný vzdech.

Do dlaní bílých Flora horké tiskla čelo, –

lítostí, hněvem srdce v ňadrách se jí chvělo,

však úsměv pohrdavý zakmit’ na ústech.

S tím úsměvem se k stolu navrátila zpátky

a s úsměvem týmž taky v městě za čas krátký

své pyšné družky k sobě na hostinu zvala

a na soaré potom, k domácímu plesu,

či na svačinu jindy. Jak se usmívala,

když její družky milé bledly závistí.

Však mohly záviděti! Věru po okresu

prý nebyl u nás nikdy větší přepych vídán, –

ač ovšem historie toho nejistí.

Však mluvilo se všady, že pan manžel její,

jenž hledem závistivých pečlivě byl hlídán,

den ode dne prý scházel a vždy tesklivěji

na ňadra skláněl hlavu, která počla bělet,

a při hostině skvělé, zpěvu, přípitcích

prý často mimovolně z hloubi srdce vzdych’.

Však to snad pomluva je, – proč by měl on želet?

Měl hezkou, švarnou žínku, k tomu pěkný dvůr, –

proč jeho čelo přece bylo plné chmur? –

I jeho mladá paní často hlavu svěsí

a v koutku neviděna tajně zapláče si.

Což platen všechen přepych, jmění, nádhera,

což platna její krása, které vše se koří,

když kouzlem zlým dvě slova její pýchu boří!

Kdys před hostinou sama stála u zrcadla.

Již počaly se vkrádat stíny večera

v útulný pokoj její. Mladá paní kladla

kol hrdla labutího řetěz drahocenný.

A na skle její pohled snivý, zamlžený

sledoval dlouhou chvíli obraz svůdné ženy.

Líc pěkná tak a svěží a pleť hladká, čistá,

okrouhlé, plné rámě, šije hebounká, –

oh, vidí, že je krásnou, vnadnou dozajista –

a přece povzdychla si maně zlehounka.

Dnes pochlubí se opět toaletou novou, –

což platno? přec je pouze: paní notářovou!

Dvě slova zlá i hrozná, která slyší všude.

Jen paní notářová! Což tak věčně bude?

Ne, hvězda slávy pro ni taká svitne kdys!

Na stole maně našla místní časopis.

(Do vlasů kroutila si z něho papiloty, –

byl povolný a měkký, jak kdo chtěl, se svinul.)

Úvodní článek, psaný podle známé noty,

bez pozornosti zcela její pohled minul.

V tom z nenadání jiskra vzplála v jejím oku,

rtík pěkný se jí zachvěl, zaplanula líc

a prudce učinila v před několik kroků.

Pak stanula zas maně k sobě hovoříc:

„Do sněmu volby!“ řekla, „to je pokyn s nebe!

Být paní poslancovou!“ – Jak se zasmála

a div že nezačala tančit bezmála.

V tom vešel manžel její. – „Hledala jsem tebe!“

vykřikla rozechvěna, na prsa mu padla

a lichotivě ručku na čelo mu kladla,

jak děcko šeptala mu: „Zlatý muži můj,

dnes poslechneš mne, ano? prosím, nevzdoruj!

Poslancem stát se musíš! vyplň moje přání!“

a vášnivě jej líbá. – On se slabě brání.

Dí: „Bláhové mé děcko! zase vrtoch nový?

Však příčina dnes vážná přivedla mne sem.

Víš, řeknu raděj všechno krátkými jen slovy:

musíme šetřit, šetřit!“ – Flora s úsměvem

zakryla ústa jemu měkkou, vonnou dlaní.

„Již opět, milý muži? Znám tvé starosti!

Tys melancholik, vím to, míváš špatné spaní.

Ten nepokoj již jednou z prsou vyhosti!

Vždy jenom vidíš bídu, jak se na nás řítí,

a bojíš se, jak budem v chudobě pak žíti.

To planý strach! Dvůr máme a pak otec můj

vždy ochotně ti ruku podá ku pomoci.

Věř, marně jen se trápíš, bezsenné máš noci!

Jen před jinými aspoň vždy se pamatuj. –

Však teď mi podej ruku, chci ti hádat z dlaně.

Čtu: velké štěstí brzo zasvitne ti maně,

poslancem učiní tě svorná volba lidu.

Je hříchem žíti stále v neprospěšném klidu,

nechť každá páž i srdce pro národ se zvednou,

pro národ třeba žíti, pro vlasť život dát, –

poslancem také ty se proto musíš stát. –

Vím, že se budeš vždycky opatrně chovat. –

Jak přítelkyně moje závistí pak zblednou!

Teď, drahý muži, ruku políbit mně smíš,

jdu s práporem tvým v mysli pro tě kortešovat.

Jen o šetření, prosím, ať mi nemluvíš!“ –

Odešla zanícená. – Manžel vzdychl sobě,

po zemi plaše bloudil kalný jeho zrak,

rameny krčil jenom, smutně šeptal: „Tak!“ –

a náhle na okamžik zavřel oči obě,

jak propasť by se hrozná před ním otevřela,

a zachvěl se a šátkem pot utíral s čela. –

V saloně však již Flora hosty vítala. –

Tu usmála se vlídně, ručku podala,

tu sotva kývla hlavou s bezvýznamným hledem

a jiným lichotila s pěknou poklonou,

tu milostí svou hřeje a zas mrazí ledem.

Však při tom stále stejně roztomilou byla.

Společnosť skvělá brzo salon naplnila.

Jak mladé paní ňadra hrdostí se dmou, –

div radostí že někdy v jásot neupadá.

Pan purkmistr tu s chotí, za ním městská rada,

žid Mojžíš, milionář, s pěti prsteny, –

tu věda zastoupena pány professory

a mistrem kameníkem české Uměny.

Nu, zkrátka, je tu města nejkrásnější květ,

ba zastoupen je také literární svět.

Ten mladík, jenž se točí stále kolem Flory,

pro celou obec naši galantoma vzor,

toť Oldřich Mandelinka, místní redaktor.

A jak je mladá paní k němu milostivá,

dnes všady sledují ho její očka snivá.

Jak muška kolem světla on se kol ní točí

a poslouchá, co káží svůdné její oči.

Co obyčejně bývá na konec až hodů,

o politice nejdřív počli mluvit dnes.

A Flora podávajíc malinovou vodu

se děsí, kterak smutně český národ kles’.

„A není divu, dokud za poslance svoje

lid volí baby, které uprchnou hned z boje,

jak ministr jim prstem jenom pohrozí,

či prospěcháře, kteří po odměně baží, – –

sen o zlatém je křížku ve sněmovně blaží.

Jsou ovšem mezi nimi – ale nemnozí, –

již plní povinnosti – a jich počet slabý

je třeba by byl brzo hojně rozmnožen.

Snad několik přec mužů najdem na Polabí,

již neděsili by se všeho jako baby!“ –

V tom Oldřich Mandelinka hned se slova chyt’:

„Má pravdu milostpaní! třeba jinak začít!

Víc nesmíme se nechat vrahům ke zdi tlačit,

lev český musí vstáti, nechť se peklo třese,

ať prápor slávy vlaje! vzhůru! Nedejme se!“

Řeč jeho odměněna hojným potleskem.

A Flora opět počla s politikou jemnou:

„Mne těší, že tak svorně souhlasíte se mnou,

vše možno ještě změnit! Milým zábleskem

náš nový den se hlásí, slunce naše vstává. –

Teď třeba jenom najít muže statečné,

již dovedli by hájit naše stará práva. –

Vždyť máme také u nás muže výtečné, –

proč chodit vždycky jinam?“ – – Někdo vykřik: „Sláva!“

Pan purkmistr pak zvolna rozechvěný vstává.

„Odpusťte!“ praví skromně, „ale prosit musím:

mne nevolte, neb volby nepřijal bych pak,

s úřadem purkmistrovským dost už věru zkusím.“

A slza zakalila mírný jeho zrak. – –

V tom první rada prudce k milostpaní chvátá:

„Kde vhodného teď, prosím, najdem kandidáta?“ –

Však Flora jen se kamsi maně zadívala.

„Je třeba“ – praví, – „také kol se ohlednout.

Muž mnohý pravý, statný, jak violka malá

se skrývá neuznaný. Takovéto síly

je třeba vyhledávat, z prachu pozvednout,

by na patřičném místě pro vlasť působily.“ –

Pan Oldřich Mandelinka sledoval hled její.

Tam nedaleko dveří notář v koutku stál,

tak skromný, nepatrný! Jeho rty se chvějí,

jen mlčky patří na zem, jak by hnout se bál.

V tom Oldřich Mandelinka hlučně zavolal:

„Kdo pro vlasť chová v prsou aspoň špetku citu,

kdo Čechem slouti toužíš, hrdý na svůj rod,

kdo potomkem jsi věrným slavných Táboritů

a hotov bojovati statně pro národ:

svou pravici mně podej, se mnou musíš jíti,

to heslo svaté musíš před sebou vždy míti:

Pan notář jenom budiž naším poslancem!

veškeré ctnosti muže vtěleny jsou v něm!“ –

Kol bylo chvílku ticho a pak ostychavě

kdes ozvalo se: „Sláva!“ – Však již heslo dáno

a mistr kamenický hrdě povstal pravě,

že venkovem tak dlouho bylo pohrdáno.

Vždy venkovu se v Praze vysmívají jen,

venkovský umělec je v Praze zatracen.

On sám prý toho zkusil! – A proč neustále

do sněmu volit máme pražské doktory?

Ne, tak to více nesmí, nesmí jíti dále!

jen hlavu postavme si pánům na vzdory!

Pan notář nechať žije! Toho budem volit!

Pan Florián pak slíbil za hasičský sbor,

že při něm bude, třeba krev měl za to prolít.

I nastal pomatený, hlučný rozhovor.

Pak Oldřich Mandelinka řeč měl tuze pěknou,

a pravé mělnické když pozdě večer pili,

pro pana notáře se všichni prohlásili.

Sám purkmistr jen stranou zcela vážně děl,

že vyčká, co as tomu páni v Praze řeknou.

Při dlouhých chválořečích notář jen se chvěl,

studená krůpěj potu na čele mu stála

a nevěděl, kam při tom obrátiti zrak,

jen stále kýval hlavou, skromně šeptal: „Tak!“ –

Však mladá jeho paní štěstím celá plála,

ve velkém nepokoji probděla noc dlouhou.

Již nebylo to tedy marnou dětskou touhou,

již kvapem blížila se k žádoucímu cíli!

Jak nade městem naším zasvitl den bílý,

novinka důležitá rozlétla se hned.

O politice všude hlučný spor se ved’,

občanstvo klidné dělí v protivné se proudy

a začly hádky, rvačky, žaloby a soudy.

A k dovršení zmatku ještě naposled

byl jiný kandidát tu z Prahy odporučen.

Pan doktor Lubas. – Nuže, boj tu nastal pravý.

A Oldřich Mandelinka nejprvé byl stlučen,

že napsal: „Kdo je? čím je? proč nám ho sem staví?

Zde nikdo o něm neví, leda ještě to,

že dědičný svůj statek probil za léto!“ –

A jiní pravili zas: „Něco v něm být musí,

když nám ho odporučil doktor Rieger sám!

O jeho ceně soudit nepřisluší nám,

vždyť dobře věru vůdce muže svoje zkusí,

než národu je schválí!“ – Byl to hrozný shon,

z klidného jindy města stal se Babylon

a mistři, tovaryši pohrdnouce prací

své síly věnovali zcela agitaci.

Při notářovi věrně hasičů stál sbor,

však „Beseda“ zas děla: „Svornosť nás jen spasí!“

a „Nechať Lubas žije!“ psala na prapor. –

Snad zápas rozhodne a sporů plamen shasí

voličů schůze valná na střelnici dnes!

Tam kandidáti oba představit se mají.

A po ulicích města prapory už vlají

a ku střelnici spěchá poplatníků směs. –

Sál velký dneska sotva stačí občanům.

Ve množství jakýs divný, podezřelý šum

vždy chvílku ozývá se, sálem přeletuje.

Pod soškou Palackého na tribuně malé

pan doktor Lubas z Prahy nepohnutě stojí

a okem blýskajícím množství pozoruje.

Zdá se být pevným zcela, připraveným k boji.

Pan purkmistr v tom přišel, v úctě dokonalé

mu ruku stisk’ a slavně schůzi zahájil.

Při krátké řeči jeho doktor, jak by snil,

na jedno místo stranou zahleděl se pevně

a zachvěl se a náhle uzarděl se zjevně.

Na temné galerii zpola ve stín skrytou

tam Floru zahled’ – Floru! Neklamal jej zrak?

Ne, nemohl se mýlit! – Mdlobu okamžitou

pocítil v celém těle, – zotavil se však

a jasným hlasem počal řečnit k voličům.

Je těžko sledovati jeho plány smělé, –

po sále ozýval se pochvalný jen šum.

Rolnictva na Polabí ujímal se vřele

a končil: „Přísahat chci, seč mé síly slabé,

že budu pracovati pro váš prospěch jen,

mé první heslo bude: Regulovat Labe!“ –

Ku tmavé galerii zvedl oko zase

a k ňadrám ruku přitisk’ divně rozechvěn.

Hle, Flora kývla hlavou, slabě usmála se. –

Divoký potlesk hromem v sále zabouřil.

Pan purkmistr a z obce nejvážnější páni

už napřed skládali mu svoje blahopřání.

V tom od svých přátel veden notář vystoupil.

Vše ztichlo. – Odkašlal si a pot utřel s čela,

byl bledý jako stěna, ruka se mu chvěla

a tichým hlasem pravil: „Slavné shromáždění!

Já nechci plýtvat slovy, jedno zcela stačí:

mým heslem bude: Šetřit!“ Umlk’ v rozechvění.

Hoj, jaký ryk tu nastal! Vše se k němu tlačí,

hřmí tisíceré „Sláva!“ V jásotu a křiku

tu a tam také zazní sykot protivníků.

A nechať notář poctám brání se a sténá,

přátelé pozvedli ho mocí na ramena. –

Však doktor Lubas zmizel z divoké té vřavy,

na temné galerii už se Floře klaní.

„Ó, jaký osud krutý!“ s úsměvem jí praví,

„já nevěděl jsem posud, – věřte milostpaní, –

váš manžel velectěný mým že bude sokem.

Bez boje byl bych ustoup’!“ – Čarovným svým okem

se mladá paní bystře na něj zadívala

a úbělovou ruku políbit si dala.

Byl švarným ještě, statným, mužem v plné síle.

„Vám vítězství bych přála!“ s úsměvem mu lhala

a jak se leskly pěkně její zoubky bílé!

„Mužovo slavné heslo mně se nelíbí!“ –

A doktor jí as dvakrát ručku políbí

a nerad jen ji pouští. Vedle Flory sedá

a šeptá zádumčivě: „Oh, jak ten čas letí!

As před desíti roky ještě jako děti

na břehu labském spolu vesele jsme hráli.“ –

A v jejím oku jasném odpovědi hledá. –

„Aj, vzpomínáte ještě?“ usmála se naň.

„Jak ve svém předsevzetí vy jste divně stálý!

Doposud ještě chcete regulovat Labe?“ –

„Jen lepší cestu hledám, jinou volím zbraň,

chci přičinit se pilně, seč mé síly slabé.“ –

„Ó, kdybyste jen věděl“, – ona řekla zas, –

„jak u našeho dvora Labe loupeživé

do sadů vedralo se, – jeho víry divé

břeh kolmý podmílají, berou na pospas. –

Snad na náš dvorec odtud zabloudíte taky?

Já za letní ho sídlo svoje užívám

a zítra dozajista tam se podívám.“

A ruku jemu stiskla, svůdné její zraky

pravily sladce k němu: Přijdete-li za mnou? –

„Ne, nikdy! nikdy!“ takto celý druhý den

pan doktor Lubas k sobě mluvil rozechvěn.

K večeru přece vyšel s tou záminkou klamnou,

po labském břehu chvílku že se projde jen. –

Ty svůdné, milé břehy, jež se stále mění

a divně tak se točí! – Doktor v zamyšlení

dál a dál bloudil zvolna se sklopenou hlavou

a když pak maně stanul a své oko zved’,

ni výkřik udivení ztlumit nedoved’.

Hle, na protějším břehu střechou červenavou

ze sadu, který kvete, kyne známý dvůr, –

i besídka se milá nad vodou tam bělá. –

A doktorovo čelo dříve plné chmur

se počlo vyjasňovat. Touha mocná, smělá

jej o klid připravit se náhle pokoušela:

Jen chvílku kéž by mohl bloudit v parku tom,

kde na pěšinách stinných každý keř i strom

na blahé mládí jemu vzpomínky by šuměl – –

ach, mnohé z nich by možná více nerozuměl!

V tom blízko malý člunek našel skrytý v houští,

v něm vesla. – Čeho třeba? na vodu ho pouští.

Přes tiché mrtvé Labe v kolébavém běhu

lehounký člunek letí ke druhému břehu.

Vyskočil doktor na břeh, dýchal svěží vzduch,

jenž vanul z temna sadu. Rozhlížel se kolem

a srdce jeho chvělo hlubokým se bolem

a ve vzpomínkách různých tonul jeho duch.

Besídku milou poznal, maně vstoupil do ní.

Smích Flořin dovádivý náhle vstříc mu zvoní.

„Ó, jak jste hodným přece!“ vítala ho paní

a báseň Vrchlického, v které byla četla,

na stolek odhodila, tvář jí nachem zkvetla,

svou ruku podala mu, – on se mlčky klaní

a srdce zabušilo divnou silou v něm.

Je zmaten, znepokojen jejím pohledem

a cítí, dětským studem kterak líc mu plane.

„Přec na mne jste si vzpomněl! jak jste hodný, pane!“

dí Flora roztomilá, „buď vám, pane, dík!

V besídce této ztrávím mnohý okamžik

ve blahých upomínkách na uprchlé mládí.

Ó, šťastná mladá léta!“ – Doktor hlavu zved’ –

a Flora zasmála se při tom dovádivě.

„Hle, po tak dlouhém čase osud nás tu sved’ –

však mnoho čas ten změnil, změnil oheň v led.“ –

Pan doktor zadíval se v její oko snivé

a ruku k srdci tiskna chtěl by zvolat cosi, –

však Flora již ho chvatně s lichocením prosí:

„Do dvora pojďte se mnou! provedu vás všude,

při upomínkách jistě veselo nám bude.“ –

Šli. – Ale škoda věčná! Právě po nádvoří

veliký starý kočár hlučně rachotí.

Návštěva! Flora spěchá kvapně naproti

a z temných hlubin vozu pomalu se noří

tři vzácné přítelkyně mladé milostpaní.

A Flora po řadě je vroucně objímá, –

však doktor mlčky jenom mrzutě se klaní.

Po hlučném uvítání dámy kávu pily,

o služkách svých a šatech spolu hovořily

a Floru jejich hovor tolik zajímá

a přítelkyním vzácným oddává se zcela,

že na doktora při tom zpola zapomněla.

On nudí se a sotva slůvko prohodí,

po krátké chvíli mrzut chladně „s bohem“ dává.

Tu Flora zarděla se, z pohovky hned vstává,

s ním srdečně se loučí. Ó, jak lahodí

mu každé slovo její! Mile žvatlajíc

jej na dvůr doprovází, – on jí ruce líbá,

červánkem blaha opět plane jeho líc

a žhavým pohledům se Flora nevyhýbá.

Sirény hlasem šeptá sladká jemu slova:

„Zdaž budete i dále v paměti mne chovat?

Ó, přijďte opět brzo, jsem tu jako vdova, –

muž po vůkolních městech jezdí kortešovat.“ –

On její teplou ručku rozveselen chyt’,

však Flora vymkla se mu, než moh’ promluvit.

A přece ještě po něm ohlédla se z prahu,

než do domu zas vešla. – V tichém tona blahu

po břehu labském bloudil doktor zamyšlen,

do noci dlouho bloudil. – S touhou druhý den

po známé stezce kvapil. Po ní každodenně

pak chodil na zálety k mladé svůdné ženě.

Však běda! Každý den tam byla návštěva, –

tři přítelkyně aspoň přišly kávu píti,

o služkách svých a šatech spolu hovořiti –

a jemu dostalo se sotva úsměvu. –

Zda ona tušila as, jaká trpěl muka?

Však když se loučil, vždycky na dvůr vyšla s ním

a v jeho ruce její spočinula ruka

a vždycky děla k němu sladkým hlasem svým:

„Ó, přijďte zítra opět!“ – Její jasný hled

pak děl mu: „Budem sami! zítra lépe bude!“ –

Však utekla mu rychle, sotva hlavu zved’.

Tvář její viděl stále, o ní dumal všude

a nedbal, co se v městě kolem něho dělo. –

A město celé tenkrát v základech se chvělo.

Ve schůzích, po hospodách veden krutý boj

a všechno hučelo tu jako včelek roj

a zbraně naostřené byly připraveny.

Přátelé nejvěrnější smrť si přísahali,

druh druha ničil hmotně, s nadšením se rvali –

a nejhroznější byly – jako vždycky – ženy.

Pan notář se spojenci tiše pracovali

a sčítali už hlasy plni radosti.

Však přívrženci klidné, svaté svornosti

ti děli: „Ať se těší nadějí tou klamnou!

Ať za jidášský peníz všechny hlasy skoupí,

náš kandidát až jenom na tribunu vstoupí

a řekne: „Dobrý lide! musíš jíti za mnou!

mne doktor Rieger volil, vy mne volte též!“

tu všichni obrátí se, všichni při něm budou.“

A kde je doktor Lubas? O něm nikdo neví, –

do schůze jestli přijde, jen se trápí nudou. –

Však v rozhodné on chvíli dojista se zjeví

a počne blesky metat v řady protivníků! –

A rozhodná ta chvíle nastala už dnes. –

Už zítra volba bude a voličů směs

za neustálé hádky, za hluku a křiku

se večer na střelnici sešla naposledy.

Už notář na tribuně stojí k smrti bledý,

vždy svoje heslo „Šetřit!“ hotov provolat. – –

Však kde je doktor Lubas? V loďce kolébavé

po vlnách labských pluje divným kouzlem jat.

Do člunu plýskajíce tlukou vlny hravé,

šum jejich uspává ho, – pouští z ruky veslo,

pohlíží do vln kalných ve snech blažených.

Byl večer, – rudé slunce za obzor už kleslo,

v houštinách podél břehů hlahol ptáků ztich’,

však v jeho hrudi srdce hymnu lásky zpívá.

Dnes pěkné Floře pravil: „Jak mne týráte!

Ni chvílky tiché pro mne nikdy nemáte!“

A rdíc se ona k němu zvedla očka snivá

a zašeptala ještě tiše při loučení:

„Až večer na západě zhasne světlo denní,

pak přijďte ostražitě do besídky známé!“ –

Stín na vodu již padá, v krvi zemřel den

a loďka k břehu letí, křehký rákos láme. –

A doktor ku besídce kvapí rozechvěn.

Zda věděl, kterak ona dlouho čeká již?

On klekl před ni, zvolal: „Dnes mne vyslyšíš?“

Proč ona je tak chladnou? Její tvář je bledá,

a má-li promluviti, stěží slova hledá.

Pták zašumí-li v houští, chvěje se a leká,

zrak její žhavý kolem nepokojně těká

a hlídá cestu z města, která v soumraku

se z dálky v polích bělá. – Ruku svůdné paní

on líbá rozechvěný, mlčky hledí na ni,

však oheň vášně divé plá mu ve zraku.

Dech její, vůně šatů, každé hnutí budí

vždy sladký pocit blaha, touhy v jeho hrudi.

Však sotva otočit chce páž jí kolem boků,

vždy vymkne se mu rychle s divným bleskem v oku.

„Zda pohledu jsem tvého“ – dí on, – „nehoden?

Ó, jak jsi nelítostná! pokyň rukou tedy,

odejdu okamžitě, – zříš mne naposledy!“ –

Tu zašeptala: „Zůstaň! Ještě chvílku jen!“

A na rameno jemu zlehka ruku klade,

však okem hlídá jenom v dáli cestu bílou.

Noc byla již, – svit luny v besídku se krade.

A Flora mlčí posud. – Jen když novou silou

zoufalství ozývá se v prsou milovníku,

tu slůvko útěchy jí zazní s pěkných rtíků.

On dýchal namahavě, horečkou se chvěl,

kol boků rozvášněný polapit ji chtěl. –

V tom vztýčila se náhle, vzkřikla radostí,

své páže z jeho rukou silou vyprostí

a v dálku ukazuje s jasným, žhoucím okem. –

Tmou noční pochodně se z dálky zablyštěly.

Hle, po cestě se bílé valí průvod skvělý.

Ve prachu zahaleni, pádným kráčí krokem

pochodně nad hlavami statní hasiči,

volání slávy stále rozléhá se v poli,

přilbice blýskají se, trubky zahlaholí. –

Však Oldřich Mandelinka všechny překřičí.

Uprostřed průvodu pak zvolna kočár jede,

pan notář v něm se veze. V jeho líci bledé

zář vítězství teď plane, – pyšně hledí kolem. –

A doktor mladé paní s tichým praví bolem:

„Co znamená to?“ – Řekla: „Po schůzi už jest

a vítězství to mého sem se blíží zvěst, –

já budu zítra přece paní poslancovou!“ –

A vztýčila se pyšně. V této chvíli on

ve zraku jejím svůdném zahléd’ záři novou,

a nežli přes ret jeho přeletěl mu ston,

z besídky již mu prchla. Zůstal ve tmě sám

zanechán svému bolu, trudným myšlénkám

a zoufalstvím se tměla jeho duše celá.

Ze dvora právě hlučně jakás píseň zněla,

volání slávy z dálky temně hlaholilo. –

On kráčel k loďce svojí smutný, zamyšlený.

Po Labi ve chomáčích bílé pluly pěny, –

do mraků zašel měsíc. Teskné ticho bylo

po širé řece tmavé. Jenom skřipot vesla

a vírů šplýchot slabý rušil ticho kol

a někdy výkřik ptáka. – Ruka jemu klesla,

on pohroužil se zcela ve svůj němý bol.

Po proudu lehký člunek hnaly vlnky hravé,

vír divoký jím točil, dál a dále plul

uprostřed smutné řeky, – dál do noci tmavé.

On vůli vlnám nechal, veslem nepohnul. – –

Rychlejším proudem náhle člun schvátila řeka

a šumot jezu slyšet v temnu z nedaleka.

V tom doktor probudil se. – Marně vzepřel vesla, –

divého proudu síla v záhubu ho nesla.

Vír dravý veslo láme, jako křehkou třtinu

a sráží člunek lehký přes jez ve hlubinu.

Pod jezem ozvalo se povzdechnutí slabé

v sykotu pěny bílé: „Regulovat Labe!“ –

Den druhý volba byla. Notář zvítězil, –

tím volebním však bojem znaven k smrti byl.

Když ve svůj tichý dvůr pak odpočinout spěchal,

tchán z pokojíku svého vyšel jemu vstříc,

jen hlavou kynul mlčky, dýmku v ústech nechal

a slabý trpký úsměv zkřivil jeho líc.

A do úkrytu svého mlčky zetě ved’. –

Pan notář vstoupil mrzut, ještě více zbled’.

Nepokoj jeho, zdá se, pana tchána baví,

„Můj milý zeti!“ jemu lichotivě praví,

„víš, kterak smýšlím s tebou vždycky upřímně.

Chci upřímně ti také pravdu pověděti, –

hm, – povím, ačkoliv to velmi bolí mě, –

hm, zpívají to vrabci, kde jen který letí, –

tys prodlužil svůj statek, jmění rodinné,

již lichváři tě pevně ve svých drápech mají

a kořisti tak slibné sotva dřív se vzdají,

než ve spárech jim děsných zvolna zahyne.

Ó, nikde, milý zeti, pomoc nekyne.

Však z rodinného statku dravcům ustoupiti

to zločinem by bylo. – Moji radu slyš:

jen tuto listinu mi pěkně podepiš

a já chci dravcům opět kořisť vychvátiti.

Jen podepiš, můj milý, bude konec zmatku,

jen podepiš, můj milý, je to postup statku, –

mně postoupit ho musíš, jiná pomoc není!“

List bílý podával mu. Notář v rozechvění

vše podle jeho vůle mlčky podepsal,

na ňadra hlavu sklonil, s namáháním vstal

a svoje heslo „Šetřit!“ smutně zašeptal. –

Do města klid se vracel. – Řekli vítězové:

„Je třeba vyhledávat také síly nové –

a poslanec náš věru užitečným bude.

My živoříme stále, dřímá všechno všude,

náš politický život jest jen k hanbě nám!

Poslanec lidu jeden může někdy sám

víc, nežli tábor Žižkův pro svůj národ činit!“

A strana poražená trpce reptala:

„Jsme poraženi. Nechcem pranikoho vinit,

však smutná doba věru Čechům nastala.

Klid občanů je zničen, svornosť ohrožena,

poslušnosť vůdcům náhle vypovídá lid.

Ó, dojista se chystá převeliká změna

a nám přec k duhu nejvíc úplný jde klid.

To naše živobytí je tak rozervané – –

ach, jakým časům hrozným jdeme slepě vstříc?“ –

A jedna strana s bázní, druhá plesajíc

se ptala nedočkavě: „Co se nyní stane?“ –

Pan doktor Rieger ale klidně pravil: „Nic!“