Labuť.

Po vodní tam po hladině

pluje labuť milostná –

rozléhá se po pustině

píseň její žalostná.

Stojí bílá skála v moři,

na ní kvete zlatý máj;

lká tu krásná labuť v hoři:

„Skálo, skálo, půjč mi ráj!“

Bez pohnutí dlela skála,

labuť slyšet nechtěla –

májem květným stráň jí plála,

pyšně v moře hleděla.

Vzdychá, zpívá, slzy roní

labuť bílá, spanilá –

hlava se jí k ňadru kloní,

prchá duše unylá. –

Letí k čarné skále směle,

už je v ráji nahoře –

zatím tělo stříbroskvělé

klesá, klesá do moře.