Labuť.

Byl večer máje – – Oheň červánků

has v dávnověkých stromů korunách

a v posled ještě zlatem ověnčil

skráň milenců, k sobě se chýlící

a v posled v temný safir jezera

své růže vrh – a jako rubín krve

na sněhu křídel utkvěl labuti,

jež v snivém oku neurčitý stesk

v své pouti snící vody čeřila...

A západ zhas. A soumrak sladkosnivý

se tiše snášel jarní na kraje...

A tisíc růží, tisíc lilijí

své v posled otevřelo kalichy,

jak vonnou duši vydechnout by chtělo,

a v háji šumném sbory filomel

se rozpívaly, jakby každá z nich

v své písni sladký najít chtěla skon.

A milujících hlavy skloněné

v stín jeden splývaly v šer soumraku

a šuměl bor jak krásnou, zlatou báj

a každý list se chvěl tím ohlasem.

To vše kol labuť zřela, cítila

a v oko její velký stoupal stesk

a touha mocná vlnila jí hruď

a křídla chvěla se jí k vzlétnutí...

Žel klesla zpět – to velkou bolestí,

jíž v duši svoji labuť cítila...

Vše vůně kol a píseň, polibek

a plno touhy, snění sladkého,

a listí šum a zdrojů nápěvy

a na obloze něha prvních hvězd – – –

A labuť, jako přelud na vodách

zřít na vše musí – a přec tisíc tÓnů

v svém hrdle cítí chvět se v tlumení,

jak bouře sladká vlní se to tam –

O kéž by zpívat směla, jeden zpěv

svůj hlas v to sladké vnořil souznění,

jímž příroda svou lyru rozechvěla!

Jen jednu píseň – labuť chvěla se –

neb za tu píseň kyne záhy smrt –

Bůh píseň jednu do hrdla ji vlil,

když vyzní ta – s ní život klesá v zmar.

A labuť mladá byla, plna krás!

Leč ňadro její znělo písněmi

a tisíc hlasů v sluch jí znělo „pěj“!

A marno bylo vše – jak zmámena

té sladké vášni padla v objetí – –

A v dechu růží, v listů šumění

a ševelení retů milujících,

a do larghetta starých slavíků

svou píseň sladkou labuť zapěla,

své touhy píseň v tiché míry hvězd.

A zpívala, a štěstím plnilo

se nitro její, štěstím neznámým.

Vše sny a touhy svojí mladosti

a krása jar a něha podzimků,

jas červánků i zásvit padlých hvězd –

vše chvělo se v té písni – – celý kraj

ji slyšel něm a vody umlkly...

A labuť pějíc, náhle vzepjala

svá bílá křídla dálným světlům vstříc

a k hvězdám spěla – v tichém soumraku

zpěv její táh a v peří sněhové

ji hvězdné lesky deštěm pršely...

A nepoznané štěstí závratné

ji pojalo a pěla vítězně

a zdálo se, že s jejím nápěvem

se snoubí souzvuk rajských harmonií...

A duši její objal náhle soumrak

a srdce, které znělo písněmi,

jak zlatý zvon se náhle rozpuklo...

I perutě jí klesly bezvládné

a jako velký lilijový květ

padala s výše labuť v jezer klín...

Tak za svou píseň dala život svůj.

O duše má! Ty sestro labuti!

V své hloubí píseň musíš věčně pět

a vyzpívat svou rozkoš i svůj žal

ty zpívat musíš v máji, v podzimku

vždy ve přírody sladké souznění

svou píseň vetkat musíš, truchlivou.

Je píseň věčná tvojím údělem,

v ní žal tvůj ples, tvůj život i tvůj hrob!