Labuť

Jak obláček, jenž jara pozdrav nese,

na blankytových ňadrech nebe svítí,

i ty, když na modravém pluješ plese,

mně poslem pohody se jevíš býti;

jak krásná jsi, jak půvabná, ač němá,

jak klidná, straníc svárů se a bojů!

Snad také tvoje nitro skvrny nemá,

ty dcero pramenů a zdrojů!

Jak z úběle jsi, zjeve bohorodý,

jak z blesku Jovišova jsou tvé hledy;

rci, nespadla jsi do náruči vody

snad vínem lásky spita z klínu Ledy?

Snad v nebi, které s jezerem se snoubí,

zříš posud bohyni tu usměvavou

a vzpomínkou se chvěješ v srdce hloubi,

a blaha sen ti táhne hlavou?

Hle, ladnou peruť nazvedáš jak k letu

a sličnou hlavu nyvě kloníš k hrudi,

kde z vůně v ňadrech utajených květů

tvá dumná píseň k životu se budí;

což břehů dbáš, co lesů, niv a luhů,

kam pestrý pták a zlatá včela pílí!

tvůj přítel v jezera dlí modrém kruhu,

hvězd obraz: leknín bílý.

Tak nebe nad sebou máš nedozírné

a nebe v hloubce vod i v srdce vznětí;

co tobě dílny ruch, co křiky vírné

všech mimojdoucích třeštilův i dětí?

a nechať mrak ti náhle peruť skalí,

ty s hlavou na prsou, zříš bez úžasu,

jak zlatý proud, jenž ňadry se ti valí,

pln hudby jest a jasu.

A jaký pohled vábný to a krásný,

když na pel tvého kmentového peří

lesk padá hvězd jak výše pozdrav jasný

a na východě červánkem se šeří,

jenž křídla tobě zlatí úbělová:

tu myslím vždy při velebném tvém zjevu :

Tak má být také duše básníkova,

když vznáší se v říš zpěvu.