Labuť.

Slyš! z dálných vod, co žalm tajemné noci,

Jemný se vznáší k sluchu mému hlas,

Ach, vezdy novou neukrotnou mocí

Starou v mém srdci touhu budí zas.

Po vodě labuť s tichým žalem plyne.

Skála se v pěnném lůně zdvihá temná –

O ni svá prsa raní, než zahyne,

A s krví horkou první se jí vine

Zpěv z plných ňáder, píseň dušejemná.

A já! – já světem smutný poutník chodím,

Svých citů nesa celou tíseň s sebou;

Myšlénky vše, jež v ňáder lůnu plodím,

Co stínů sbor životem s sebou vodím –

A chci, o pěvče vln! jen umřít s tebou!

O kéž bych mohl duši svoji celou,

I s touhou svou, svou nadějí, svým přáním,

S tím tajným bolem, s láskou se vší vřelou

Vypěti v tichou dobu osamělou,

Ach! jedním dechem, jedním pozalkáním.