LABUŤ.

Den zapadá –

Jdou vody a dmou se a valí

a hltají pahrbky, skalí

a na svahy, roviny, lesy

jak bestie hřívy své věsí.

Důl naplněn – hory se níží

a v smutku, jenž mrakem se plíží,

změt šílených srdcí se topí, topí, topí –

již po živých nikde stopy.

A západ, lampa záplavy,

tak příšerně jest krvavý.

Den zapadá –

Aj, čaroluzný bílý hrad

jak zázrak zůstal ještě stát;

až dosud hrdě zeď i sloup

ční nad zpěněnou, vírnou hloub!

A z brány labuť zírá v dál,

kde divně západ krví vzplál,

a doufá, ve tvrz nadějí

že přívaly se nevlejí.

V tom slyšet rachot hromový –

zeď puká, trne sloupoví,

hrad nádherný v bezedno padá, padá, padá –

a bělounká labuť mladá

jak lupen plyne po moři –

Již krví západ nehoří.

Den splynul v noc –

Vod černá bezdna bouřně se dmou

a labuť pluje vírem a tmou;

jak lupen plyne v neznámou dál,

až náhle východ růženě vzplál.

Zpod mračen obrys břevna se kmit’ –

dvě nohy na něm přibité zřít;

ty nohy dvě do vírů svítí, svítí, svítí –

k nim labuť se bleskem řítí,

až zachvátí je perutí –

Ó čarovný zpěv labutí!