Labuť.

Jak starou plachtu rybářského člunu

svit jitra zbarví čaruplnou září,

že zaskvěje se bílá, jarem skvoucí,

jak zářné křídlo báječného ptáka:

tak oblévá též truchlivý můj život

sny, nadšením a poesie jasem

sám otec světla!

Noc usnula juž kdesi na dně moře,

a hvězdy dávno zhasly v tmavých stínech,

jak světlošky, jež v černé vlasy dívčí

svál večer prodchnut oranžovou vůní.

Kraj spal a obzor hořel tuchou jitra,

a mezi vodami a mezi nebem

cos vznášelo se jako tichá hudba

a táhlo nad vlnami. Náhle z břehu

z tmy rákosí pták velký vzlétl k nebi,

nad sníh bělejší plála jeho peruť,

nad struny harfy zvonila mu peruť,

když rozepjav ji v azur nekonečný

se vznášel výš a výše, teď už malý

jak mořská vlaštovice, stále menší

jak bílá růže, menší, vloček sněhu

juž rozplýval se v nekonečnu nebes.

Jen mezi vodami a mezi nebem

zněl tichý, sladký, bájný, čaruplný

tón rajských jeho křídel dál a stále.

Let nad vodami, pravil k vlnám: Spěte!

let k rákosí a pravil k zemi: Vzbuď se!

let nad mou skráň, děl k hrudi mojí: Zaplaň!

Kam letěl pták ten? Zdaž to labuť byla,

jež střásajíc noc tmavou s bílých křídel,

se vznesla v azur pozdraviti slunce?

Či duše matky země, staré země

se vzpjala v těle ptáka, aby výše,

kde světla odvěké se prýští zdroje,

dech života zas vssála v svoje žíly,

by v tichém šeru jitra zahleděla

se dolů v chvíli sladké, tklivé něhy

na zlaté klasy a na šumné stromy,

na ocean, jenž stříbrnou svou paží

ji věky věren objímá a hlídá?

Či vlastní srdce moje vzletlo k nebi

a zatoužilo po své první vlasti

a ptákem vzlétlo, by jak růže bílá

na ňadra boha kleslo, v zlatý oblak

jenž zahalený dřímá ukolébán

svých světů nekonečnou harmonií,

a vzpomnělo mu tichou svojí vůní,

že posud v hloubi prostoru se vznáší

dceř jeho nejdražší, již v lásce stvořil

a zapomenul, stará, svatá země?

Já hleděl posud vzhůru, kde se ztratil

ten báječný pták, zvučný herold jitra,

mé oko, dříve zakaleno smutkem,

teď plálo blahem, ret, jenž kletbou chvěl se,

po smutné noci jásal téct a žehnal.

Čím jest mi život? Což jej neoblévá

víc nežli samu první zoři jitra

sny, nadšením a jasem poesie

sám otec světla?