Labuť.

Táhne labuť od Důnaje,

Sotva že se dní,

Peruť její jako harfa

Eolova zní.

Táhne k modrému rybníku

V bukové houští,

Na něj z nedohlídlé vejšky

Dolů se spouští.

Tu se na hladině třikrát

Zvíří do kola,

Žádné tady její sestry

Není kolkola;

Zahude sy, smutné zvuky

Vůkol rozstírá,

Pak sklonivši bílé hlavy,

Tiše umírá. –

Tak y také starý básník,

Když čas vyprší,

Líbá lyru, z jejíchž strůn hlas

Poslední srší.

Bohu díky prozpěvuje,

Lůžko sy stele,

Pak se tiše tam ubírá,

Kde jsou anjelé!