Labutě tesknily..

Lekníny bílé voní, to voní na šero,

labutě teskní, teskní, že prší v jezero...

Labutě hlavy kloní tak smutně z večera,

bílá jich křídla šumí hladinou jezera...

To teskní pro dešť vlahý, pro večer tesklivý,

že nepřijde princ bledý, ze zámku, tesklivý,

princ, jenž je večer hladil, jim mluvil řečí snů –

šeptal a lásku tlumil: „Kde já ji naleznu...?“

věděly, že v nich hledal,

že mezi nimi hledal

zakletou princeznu...