LABUTĚ.

Labutě procitly z tichého snění,

z rákosí doléhá perutí chvění,

bílý den mlhami svítá,

větérek hladinou zmítá.

Labutě pomalu s obzoru mizí,

vypluly jezerem v krajiny cizí,

v krajiny neznámé lidem,

duše kde snoubí se s klidem.

Labutě odpluly, vody se kalí,

bez nich se hladina v zármutek halí,

tiše se jezero vlní,

duše se lítostí plní.