Labutě.

Tiše nebem měsíc pluje

jako bílá labutě,

jenom větřík chvílí duje,

jak když křídlem zavesluje

bílá nebes labutě.

Tisíc ptáčat letí za ní,

každé jako zlatý bod;

azurovou táhnou plání

za labutí bez ustání

sladké hvězdy zlatý bod.

Kam jen pohled otvírá se

v hloubku nebes, plno hvězd,

až na zemi dští to v jase,

ta již sama obléká se

v roucho rosné plno hvězd.

A tak plují v tichém tahu

v jakés kraje záhadné,

na věčnosti jistě prahu

dnes ukončí pyšnou dráhu,

než vzplá slunce záhadné.

Poesie! Kam mě nese?

Sny mé? jde jich k věčnu let!

umdlí-li, pak tělo střese

duše má a dá se v plese

přes práh hrobu k věčnu v let!