LABUTĚ.

Labutě bílé po jezeru plynou,

perly, jež přes modrý se atlas šinou,

obláčky sněžné nebes klenbou sinou, –

labutě bílé.

Na dálné hory, slunce sklonem vzňaté,

zářivé pruhy k zemi, s nebem spjaté,

se mihotají, – harfy struny zlaté.

Teď slunce zašlo; po večerním vánku

labutě bílé, nadchlé od červánků,

do zamhavených sítin plují k spánku.

Po vodní pláni, jak se rozechvívá,

ševelem vlnek harmonie snivá

jak ze hlubin a opět s výše splývá.

Hvězdami zdobí obloha se mléčná.

Duše se noří v souzvuk nekonečna;

myšlénky plují k spánku v útiš věčna, –

labutě bílé.