LABUTI

Co bylo bájí, v každé z nich

vál smutek z očí, pukal smích

a třeskly vinné číše,

a labuti svůj klonily

nad tůně oblouk spanilý

a plavily se tiše.

A s přirozenou gracií,

jež měkký pohyb ovíjí

jak do závoje z rosy,

zjev byly čarný, líbezný

jak nedobyté princezny,

jež hvězdy v čele nosí.

A uzříce se v jezeře

v své něze a v své nádheře

jak živé snění chvíti,

na sladký obraz neživý

tak v nitru byly žárlivy

jak Narcis na své bytí.

Ač bylo v světě bájí dost,

přec v každé z nich se žárlivost

jen v krvi na vždy zhasí,

tak ony pro svou podobu

si béřou s sebou do hrobu

jen kletbu svojí krásy.