Labuti bílá!

Labuti bílá na jezeře tichém,

perutí jako padlý sníh –

po Tobě toužím v sudém dni i lichém,

v stesku mne míjí sen i smích.

K jezera břehům duše moje chodí

za šera, i když zaplál den,

za Tebou pluji na své lásky lodi,

po Tobě touhou naplněn.

V hladinu vodní vesla prudce bijí,

vidinu Tvou chci dostihnout,

přitulit k Tvé se sněhobílé šíji,

na křídlech měkkých spočinout.

Krůpěje srdce nechat kanout chvíli

v závěje sněžných perutí,

zakletí Tvého pás by rozlomily,

duše má, bílá labuti!...