LABUTI BÍLÉ...

Labuti bílé světélkují

na tichém, tmavém jezeru,

andělské tóny vzduchem plují

po zvonů sledním úderu.

Zavál dech v alej, která vroubí

jezera břehy, utichlá,

nebo to vlastní z plné hloubi

duše má sobě oddychla?

Zvolna se, zvolna tmí a stmívá,

za světlem světlo zhasíná,

duše má měkce v noc též splývá

jako ta celá krajina.

Čas je, kdy přáno spát i vině

v hlubinách duše bez hnutí –

tiše, ó, tiše po hladině

plujte mi, snů mých labuti!