Labutí pohádka.
Jak z křišťálů by celý vystavěn
Usk zámek hleděl ku zimnímu nebi,
na šedý mrak vtkán jako vzdušný sen,
vše hrálo stříbrem, střechy, trámy, hřeby,
tož sněhem, jenž plál lunou zanícen
i na dracích, jenž u brány se šklebí,
a pouze komnat okna rudě plála,
jak v dálku krbů odleskem se smála.
Co duby celé v žáru plály v nich
a nafta žehla z vykládaných stropů,
na lesy Cornvallské padal sníh,
že k zámku ztratil pes i jezdec stopu;
dul venku vítr, zde burácel smích,
číš kolovala, krajek ve zátopu
se nořila šíj krásných žen a děv,
zněl rohů táhlý ples a pážat zpěv.
Juž třetí měsíc odloučení světa
zde žili všickni zasypáni sněhem,
jenž neúprosně ve dne, v noci slétá
a okna zámku bičuje svým šlehem.
Však líčko paní růžemi dál zkvétá
a rytířů zrak plane větším žehem,
co dny a noci tráví pospolu
při hrách a žertech, písní hlaholu.
Na křesle ve medvědí kůže halen
král Artuš s dlouhou šedou bradou klímá,
u stolu Mordred, jímž byl dlouho šálen,
v síť svůdných slov Ginevru krásnou jímá,
co v okna výklenku dlí Merlin vzdálen,
v kraj zří, jenž v měsíci a sněhu dřímá,
a Erek udatný a Ivein plachý
zří Violantu s Elenou hrát v šachy.
Do strun juž pěvec sahá po desáté
a v krbu mohutný kmen dohořívá,
jak hvězdy po stolech žhnou číše zlaté,
od stropu dlouhý stín za stínem splývá;
v své řeči se juž Mordred divně mate
a měsíc v úplňku se v okna dívá
a stříbří římsy i chrliče hradu
i Merlinovu sněhobílou bradu.
Což zrovna zakleti jsme v zámku tom?
Dí Artuš ku dvořanům jako ze sna,
led tuhne na řekách, ba věru hrom
můž rozbiti jen pouta jeho těsná;
bez žití jiskry květina i strom,
mne touha jímá, kdy se vznítí Vesna?
Mně po honech se v šerých hvozdech stýská,
kde snětí tmou vstříc oko rysa blýská.
Mně po bojích se stýská, Erek vpad’
hned králi v hovor, a po nebezpečích! –
Já s loutnou bych pod balkon chodil rád,
a cvičil se zas v lásky sladkých řečích!
To Ivein myslil, zamlčel však, v spád
jsa lásky stržen slastí neznal větších,
než od hradu se k hradu toulat dál,
vždy nový kde vzplál jemu ideál.
A Merlin k tomu vážně kýval bradou.
Zde marná kouzla, děl pak tichým hlasem,
zde těžko, králi, pomoci svou radou,
těch divů dočkati se lze jen časem.
Vždy Vesna sama přijde, nikdy zradou, –
na Mordreda zrak upřel, který s pásem
hrál Ginevry juž trochu nebezpečně –
nám nezbude pak víc, než brát ji vděčně.
A jako s Vesnou s Láskou je to též,
jen sama přijde, ráda, bez násilí,
jak štěstí pravé nezná lesť a lež
a darem s hvězd se v lidské srdce chýlí,
dřív z ňader zimní stín zaplašit spěš,
zpěv skřivanů a labutí tlum bílý
než s vítězícím plesem vtáhne tam;
máť každý Vesnu v srdci vlastním sám!
To děl tak přísně hlasem proroka,
v němž hudba vichrů z velkých hvozdů vála,
a Ginevra si vzdychla z hluboka
a s nachem v tváři od Mordreda vstala,
ba vstoupila jí slza do oka,
tam rubínem jí v lesku ohně hrála,
šla k Artuši a k jeho trůnu klesla,
šíj něžnou sklonila a ruce vznesla.
A rázem změněno vše bylo v síni,
kdo pod stolem tisk’ nožku paní své,
jak v hříchu lapen couvá, tam kde stíní
jej čaloun těžký v třásni vlnivé;
blíž ku výklenku Merlin vkročil nyní.
Ó hleďte, zvolal, zora mlhu rve,
jas denní vítězí, naplňte číše,
k nám v zlatu jitra Vesna slétá s výše!
Slyšíte rány hromové? Led praská!
Ó vizte, labutí roj táhne řekou,
mlh clona padá z přírody jak maska
a v brilliantech svěží slapy tekou!
Jest vítězící vždy jen čistá láska,
ó vizte, labutě trůn její vlekou,
ti ptáci něhy, samoty a smrti
kry ledné líp než rány hromné drtí!
A všickni se kol k oknu seskupili.
Ó zázrak, celý svět byl ztopen v nach!
Po vodě spěl k nim labutí roj bílý,
na květném stolci lásku svatou táh’.
Ku ňadrům krále Ginevra se chýlí,
zrak pláčem taje v jeho šedinách:
Ach, odpusť, vzlyká, můž-li soucit místa
mít v srdci tvém, chci tvá být zas a čistá!
Jak půlnoční stín Mordred ven se plíží
a pážata zas číše vrchem plní
a zlaté slunce na svět šťastný shlíží
a oči všech tak pronikavě slní,
že maně k zemi hlavy jich se níží
i cítí, Vesna jim se v ňadrech vlní...
Když hlavu vznesli – přelud v mlhu splýval,
však nad sněhem juž první skřivan zpíval.