Labutí zpěv.

Ký sladký sen to mih’ se duší tvojí,

ó tvorče kolossů, zpěv jaký snivý

vpad’ v rozruch dum tvých sladce konejšivý?

Tu báseň klidu v jakém čerpal’s zdroji?

Po jakém velkém, netušeném boji

jak lotos nad tůní vln ten zjev tklivý

se vyhoupnul, ač mrtvý, a přec živý,

v tom klidu, jenž vše spory v souzvuk pojí?

Zpěv labutí! – Nedočkáš se ho ani,

i z tvého tryskne nová píseň žití,

jež celé dřímá v mohutné tvé dlani.

Já dvakrát cítím, co’s mi tu chtěl říci:

Jak sladké jest a milé umírání,

tou posvěceno písní vítězící!