Labutí zpěv.

Běda! že se mi tak pozdě

Můza česká vyjevila!

Že mne teprv na okraji

Hrobu zpěvcem učinila:

Že až na mé máry ze svých

Vonných růží věnec dává,

A ruky, již v temný soumrak,

Na rozchodnou mně podává!

Proč, když ještě mladost kvetla,

Tenkrát mne nenabízela?

Když mi na bujaré tváři

S láskou stkvoucý radost chvěla?

Jinoch kdy kadeřovlasý

S děvčátky sy zahrávával,

S Bürgrem, Kleistem v horkých ňadrách

Po germánsku zpívávával?

Tenkrát ovšem bych o věnec

Básnický se byl pokusyl;

Byťbych y mladistvou krví

Slávy chrám byl skropit musyl;

S českou lyrou v ruce bych byl

Krajany ku písním vyzval,

Neupouštěje, až vítěz

Mezy nimi bych byl povstal!

Nyní ale – veta, veta!

Jarosti mi plamen zháší;

Leto s sylou odletělo,

Ba y podzym zyma plaší! –

Vyrazýli sem tam poupě,

Šedivým hned mrázkem svadne,

A sám básník pro hřbitov již

Co zetlelý stromek chřadne.

Co pak tedy při západu –

Vlasti! – u večer již temný

Nocy dlouhé podati mám

Tobě, v čele nezarděný?

Ducha proud mi vysýchá již,

Hlasové se lyry tratí –

Ach! což bych ti moh’ již podat

Nežli – truchlozpěv labutí!?

Zavzni tedy, lyro! ještě

V blesku západních mých září,

Naposled již červenají

Nimi ruměnce mých tváří;

Naposled již ruka vetchá

Zlaté struny tvé probírá,

A zpěvec tvůj labutím teď

Zpěvem život uzavírá!

Měj se dobře, zemi svatá!

Jenžs mne dítě vykojila;

Měj se dobře, Můzo česká!

Jenžs mne – pozdě! – vysvětila;

Pozdě! – když mi českých zpěvců

Nelze pochvaly již zažit,

Nanejvejš jich slávy rosou

Blízko rakve čelo zvlažit!

Přijmiž zavděk malým dárkem,

Který jsem ti obětoval;

Podzymníť jen ovšem kvítky

Na oltář jsem ti věnoval:

Kam však otcy nelzelo již

Dosáhnouti v slavném pění,

To ať ze čtyř jeho synů

Někdy jeden dovyplní! –