LABUTINKA

Čí jsi, ztepilá ty krásko?

Sama chodí, pyšno hledí,

knížky v ruce, na můj pozdrav

téměř nemá odpovědi,

temné pleti, temných vlasů,

pohled třpyt je hvězdy v šeře,

myšky-nožky, každý pohyb

kmit labutí na jezeře,

chceš mi být jen beznadějné

lásky temnou upomínkou?

Jak jen nazvat kněžnu svých snů?

Buď mi zvána Labutinkou!

Bor jde vrchem, bílý mlýn jde,

opuštěn na mleče čeká,

plot je rozbit, střecha praští...

dáte se mi napít mléka?

Je ta kráska vaší dcerou?

„Švarná, ale nemá věna...“

Je to moje Labutinka:

chcete, bude moje žena?

„Dáme rádi. Počkal by pán?

Ještě mladá, útlých boků...“

Budu čekat jako Jakub

na svou ženu sedm roků!

Na dva roky musím v dálku,

počkáš, budoucí má žínko?

Vrátíš-li se kdy do města,

budeš věrná, Labutinko?

Vrátil jsem se: Bůh stůj při mně!

Městem běží strašná zmínka:

„Každému, kdo chce ji míti,

patří tvoje Labutinka!“

Lžeš! – „Jdi večer na Vrch Žlutý,

kam děvuchy v létě chodí,

najdeš tam svou Labutinku,

jak si ji tam kdo chce vodí.“

„V zimě zase...“ – Do hrobu dost

bolesti jest – nemluv dále!

Labutinko, kudy chodíš,

šlapeš po mém srdci stále!

Nesuď ženy: kdož bez hříchu,

nech kamením na tě háže,

srdce chce ti prominouti,

však čest domu jinak káže.

Sám dožiju. Bez tvé lásky

jak ten život dlouho trvá,

Labutinko, Labutinko,

Labutinko černobrvá!