LABUŽNÍK.

Hynu, dej mi číši vína,

z Tokajského rád bych pil,

churavím, má krev je líná,

rád bych se zas uzdravil.

Nuž, zde pohár vrchovatý,

napij se a vesel buď!...

hle, jak jiskří zdroj ten zlatý,

ve lva změní chorou hruď!

Piji na tvé zdraví, malá,

nejmilejší děvče z všech,

abys mi se usmívala

jako růže na ňadrech.

Z Tokaje však víno není,

jež mi poctou přinášíš,

ač se jeho září mění

v křišťálovou ze skla číš.

Tokajské to není zhola,

ač to přece vzácný zdroj;

myslím, že v něm ukryt z pola

polibků tvých zlatý roj.

Ale duše žár v něm není,

třeba zlatý lesk mě sveď,

proti tvému políbení

trpkne sám tokajský med.

Proto mně jím není líku,

nemáť pravý ohně žeh,

tvých-li se však dotknu rtíků,

hned mám srdce v plamenech.

Tknuli se jich jenom maně,

potácím se tam i sem,

stal jsem se jím svrchovaně

labužnickým pijanem.

Duch můj bouří, líce blednou;

chceš-li mne zas hodným mít,

na svém srdci nech mě jednou

prospat se a odpočít.