LABYRINT.

Zdroj klamných nadějí už léta nevytékal,

poutníci lásky zpět se vraceli,

hvozd zádumčivý živoucích se lekal,

do hlubin zbloudil peřej nesmělý.

Cestička úzká vrostla do hlubiny

a ztraceny jsou lidské silnice,

hovořit lze jen s měsíčními stíny,

kdy trpívají duše nejvíce.

Pláč elegický rozvracuje nitro,

děs nejistoty dumá o smrti,

než smutné vzejde nade hvozdy jitro,

bouř rozhněvaných větrů snad mě rozdrtí.

Teď přijde chvíle starodávných duchů,

kdy zavru zbožné bible, moudrá lexika,

rozloučit jda se v legendárním vzduchu,

kde dokonala srdce veliká.

Do sklepů sejdu, věrné rozžhnu svíce,

kam bázeň věčna volá k oddechu,

– jsou unaveny moje zřítelnice,

na hrobkách předků hledám útěchu.

Zeptám se hrobů: Co se se mnou stane?

– posvátné ticho bude mlčeti.

Jen zbraní zazní lkání polekané,

jak vytí šelem v skrytém doupěti.

A budu klepat... Srdce, zkamenělá

nesmírným tajem, snad mě vyslyší?

– Však nedobytná klenba oněmělá

jen ohlas marný k mrtvu utiší.

Je temná noc a ticho utonulé...

neznámá křídla kolem šelestí,

je znemožněna všechna lidská vůle

a panují zas staré pověsti.

Rozpjatá křídla všecek obzor halí,

krev tmavá hoří plání absolutna,

houf černých labutí tmou vesluje sem z dálí

a chvíle nastává mi nevýslovně smutná.

Jsem vzdálen všeho pozemského rodu,

víc světského nic nevíže mé tělo,

jsem připraven a téměř na pochodu,

– teď stát se může, co by stát se mělo.

Zašeptám ještě pozdrav minulosti,

než představy mé v prach se rozpadnou,

než ztuhnou nervy, svaly mé a kosti

a v hlubinu než padnu záhadnou.

Ostatky zbudou ubohé mé pýchy,

pláč úsvitů je zlíbá za rosy,

ze hlubin země vstane peřej tichý

a slavík bude zpívat v rákosí.